Jak se česká stopa otiskla do kultury na opačném konci světa? Odpovědi hledá nová inscenace Divadla Na zábradlí

Inscenace Kyjem po kebuli
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Inscenace Kyjem po kebuli

Během misie pokřtil podle vlastních slov více jak čtyři sta divochů a sezdal na sto párů a nakonec byl ubit kyjem při krvavé vzpouře. Takový je příběh jezuitského misionáře Augustina Strobacha, jehož příběh inspiroval Borise Jedináka a Petra Erbese k vytvoření autorské inscenace nazvané „Kyjem po kebuli aneb Zpráva o dobrovolné smrti jednoho z diváků“. Inscenaci uvádí Divadlo Na zábradlí.

Jaký byl smysl Strobachovy “mučednické smrti”? Jak se česká stopa otiskla do historie kultury na opačném konci světa a je možné šířit pravdu a lásku na lodích, které přivážejí také krysy, mor a daňový systém? Ptají se tvůrci inscenace Kyjem po kebuli aneb Zpráva o dobrovolné smrti jednoho z diváků.

„K tomuto tématu nás přivedl názor, že Čechy a Češi jsou příliš uzavření a izolovaní a že nijak neovlivnili svět. Zjistili jsme, že to není tak úplně pravda. Protože existovala celá řada misionářů, kteří z naší země odjeli a nemalou část světa ovlivnili.” Vysvětluje jeden z autorů scénáře a režisérů Petr Erbes.

Inscenace Kyjem po kebuli

Augustin Strobach se narodil v jihlavské měšťanské rodině. Studoval v Jihlavě a poté na olomoucké univerzitě filosofii a teologii. Do řádu Tovaryšstva Ježíšova byl přijat v roce 1667. Vyučoval na jezuitských školách a později podnikal misijní cesty, a to z Itálie do Španělska, do Mexika, na Filipíny a nakonec na Mariánské ostrovy.

Zvolili jsme formu barokního divadla, protože jezuitské hry často zpracovávaly téma mučednické smrti. Používáme to jako symbol evropské kultury.
Boris Jedinák

„Když jsme se do příběhu Augustina Strobacha ponořili hlouběji, tak jsme zjistili, že se jezuitští misionáři často snažili vést mírový dialog společně s obyvateli daného místa a kolonizátory, což byli nejčastěji vojáci. Čili je zřejmé, že to nebyli jen ti přísní otcové jezuité, kteří by jenom kázali. My na příběh Augustina Strobacha proto nahlížíme jako na příběh člověka, který opouští svůj domov a který je připraven pro svou víru i zemřít.” Dodal k námětu inscenace Boris Jedinák.

Inscenace se nese v duchu barokního divadla. Ale spíše než aby se tvůrci pokoušeli o jeho kopii, balancují na křehké hranici hry na barokní divadlo a také mezi vážností a groteskou.