Itálie a německé volby

V Itálii se budou parlamentní volby konat na jaře příštího roku. Tamní politická a veřejná scéna proto sledovala německé hlasování s obzvláštní pozorností.

Kdybychom chtěli použít termín Václava Klause, mohli bychom konstatovat, že konzervativní CDU/CSU utrpěla nevýhru. Zajímavé je, jak tento fakt interpretuje italský vládnoucí blok pravého středu. Premiér Silvio Berlusconi však o Angele Merkelové takřka vůbec nehovoří a naopak se velice silně odvolává na Gerharda Schrödera. Důvod je prostý: německému kancléři se doslova na cílové rovince podařilo téměř smazat desetiprocentní náskok opozice. V Itálii je situace přesně opačná: podle průzkumů veřejného mínění má středolevicová opozice před vládními stranami takřka desetiprocentní náskok. Berlusconi tedy samozřejmě sní o tom, že Schröderův finiš napodobí.

Mnohem důležitější jsou ale reakce některých představitelů stran levého středu. Z opozičního bloku totiž zaznívají výroky, které jsou pozoruhodné a zároveň příznačné pro situaci, v jaké se italská opozice nalézá.

Připomeňme si, že v německých volbách získala takřka devět procent hlasů Levicová strana, uskupení složené z postkomunistů a v menší míře z levicových sociálně demokratických odpadlíků. Její jedinou zbraní je populismus a kritika čehokoliv a za každou cenu. Není divu, že s ní všechny ostatní relevantní politické subjekty odmítají spolupracovat, a to včetně sociálních demokratů a Zelených, kteří by k ní měli mít teoreticky relativně nejblíže.

V Itálii je však situace zcela jiná. Z opozičních řad zaznívají hlasy o tom, že padesát procent Němců volilo levici a rudo-rudo-zelená koalice si ihned našla nadšené zastánce, kteří se domnívají, že by toto spojenectví bylo nejpřirozenější variantou. Podle šéfa neokomunistů Fausta Bertinottiho přinesly volby jasné poselství o tom, že v rámci evropské levici se vytvoří dva silné a jasné bloky: levice reformní a levice radikální. Tyto dva proudy by podle něj měly spolupracovat, čímž by byla sociální demokracie donucena vzdát se koketování s liberalismem.

Většina z nás se asi shodne na tom, že Bertinottiho vize jsou pouhým sladkým snem italských neokomunistů a jejich souputníků v některých dalších evropských zemích. Mnohem důležitější je ale skutečnost, že Bertinotti a jeho strana jsou relativně významným členem opozičního bloku pod vedením Romana Prodiho. A nejen to; do tohoto uskupení patří i nefalšovaní komunisté, a také velmi radikální zelení. Ti všichni vnímají výsledky německých voleb podobně jako Bertinotti. Za takové situace je ovšem těžko představitelné, jak bude italská opozice po svém případném volebním vítězství zemi vládnout.

Prodimu se sice po návratu z Bruselu podařilo rozhádanou levici semknout, zároveň tak ale postavil do jednoho šiku strany, mezi nimiž existují obrovské rozdíly. Bez velké nadsázky se dá říct, že jediným společným jmenovatelem je touha svrhnout Berlusconiho. Co se ale stane poté, až se to podaří? Bertinotti jasně prohlásil: radikální levice je ochotná k určitým kompromisům, ty ale mají své jasné meze a žádný bianco šek nikomu nevystavíme. Je proto celkem pravděpodobné, že blok levého středu se po převzetí moci brzy utopí ve vnitřních hádkách a tolik potřebných reforem se od něj země na Apeninském poloostrově nedočká.