Ingmar Bergman: Sarabanda

Ve svém posledním televizním filmu se švédský režisér Ingmar Bergman vrátil k hrdinům Scén z manželského života z roku 1973. Marianne a Johanovi je v Sarabandě 86 a 67 let. Kromě toho Bergman Johanovi přikouzlil šedesátiletého syna a devatenáctiletou vnučku. Filmovou povídku v překladu Zbyňka Černíka přinesla do Divadla Na zábradlí hledačka zajímavých nových textů Zdena Hadrbolcová. Společně s režisérem Jiřím Pokorným se pustili do divadelní verze. Bergmanovy filmové vize samozřejmě nebylo možno na divadelní scénu aplikovat a tak vznikla nová, vysoce stylizovaná podoba díla, a tedy i světová divadelní premiéra Sarabandy. Název odkazuje k starodávnému španělskému tanci v pomalém rytmu s lehce erotickým podtextem a dává jakýsi základní klíč k rytmu díla, které je řadou dialogů, v nichž se setkávají hrdinové hry. Scénograf Martin Chocholoušek vytvořil variabilní konstrukci, která se pootočením proměňuje v různá dějiště hry (např. lesní chata, kostel). Uvnitř konstrukce je umístěn malý domeček,do jehož stísněného prostoru unikají jednotlivci, když se chtějí schovat před okolním světem.

Drama odkrývá konflikty, pramenící z předsudků, uraženosti, lásky i nenávisti všech zúčastněných - bývalých manželů Marianne a Johana, Henrika a Karin. Mezi všemi funguje jakási křečovitá sobecká láska, vyplývající z děsu z osamělosti. Kromě domácích herců - Zdeny Hadrbolcová, Miloslava Mejzlíka a Gabriely Pyšné byl přizván ještě David Prachař. Zajímavý je zvolený princip interpretace, v níž kromě vyřčených slov můžeme nahlížet doslova do duše hrdinů. Vyřčená slova jsou interpretována značně expresivně a doprovázena pohyby fyzického násilí vůči druhým i vůči sobě. Důležitým prvkem v představení je také hudba - jednak různé části Requiem Antonína Dvořáka, jednak původní píseň Houby Václava Noida Bárty s textem Jiřího Pokorného. Zpočátku zabodávání desítek hub do podlahy vypadá jako pouhá bizarní ilustrace, časem ale houby můžeme začít vnímat v dalších významech. Jednak v textu několikrát zazní odkaz na "houbovitost charakterů," ale houby se stávají i jakousi nebezpečnou zbraní a jejich jakoby bezděčné rozmisťování v různých částech scény symbolicky naznačuje prorůstání podhoubí nejen veškerým prostorem, ale i nitrem hrdinů. Nejdůležitější jsou ale samozřejmě herecké výkony, náročné jak fyzicky tak psychicky. Johan Miloslava Mejzlíka má v sobě celou škálu variací uštěpačného, sebeironického, životem unaveného dědka, který v závěru dojímá svým přiznáním ke svému strachu z osamělosti a téměř dětské bezmoci. Syn Henrik Davida Prachaře je jeho o něco mladší podobou, se stejnými běsy i snahou k manipulaci s ostatními. Stylizuje do trpitelské podoby (např. ve scéně v kostele visí jako Kristus na kříž). Jeho dcera Karin (Gabriela Pyšná) je oběma mužům svým způsobem podobná, ale ještě není tak okoralá a naplněná nenávistí jako oni. Má těžkou pozici, musí vybojovat svůj zápas o uskutečnění životních cílů nejen s nimi, ale především sama se sebou. Kultivovanou průvodkyní a trpělivou posluchačkou, která se zapletla do rodinných půtek, je Marianne Zdeny Hadrbolcové. Není jen svědkem, ale plní i funkci psychoterapeuta, přikládá obklady a náplasti na šrámy a bolístky získané ve vzájemných soubojích těch tří. Působivé tříhodinové drama je zcela svéráznou interpretací Bergmanova textu. Je ale otázkou, nakolik bude tak obtížný text ve spojení s výraznou stylizací srozumitelný a stravitelný pro běžné diváky.