Hynek Martinec: Čas je pro mě jedno z hlavních témat
Podle výtvarného umělce Hynka Martince, který vytváří volné série, v nichž reinterpretuje velké postavy starého i moderního umění od Dürera přes Schieleho až po Duchampa, je umění kontinuálním dialogem všech umělců.
Naposledy si to návštěvníci mohli ověřit na Martincově výstavě Cesta na Island v Národní galerii v Praze. Základ umělcovy intervence do sbírky barokního umění ve Šternberském paláci tvořila fiktivní historka o pokusu architekta Kiliána Ignáce Dientzenhofera postavit v první polovině 18. století na Islandu barokní katedrálu. V pořadu Vizitka Hynek Martinec hovoří také o tom, proč se rozhodl propojit osobnost významného stavitele a ledový ostrov Island. Futuristické plány, které měl podle smyšleného příběhu Dientzenhofer vytvořit, stejně jako obrazy, jimiž měla být stavba vybavena, jsou i po skončení výstavy k vidění ve stejnojmenné publikaci, která k intervenci vyšla.
Hynek Martinec ovládá malířské dovednosti stejně brilantně jako staří mistři, ale používá je naprosto současným způsobem. Ve svém díle vychází z motivů, které od dávných umělců přebírá, ale staví je do nových souvislostí a vlastně tak vytváří nové aktuální významy. S tím samozřejmě souvisí otázka, jak poučeného diváka Martinec předpokládá.
Umění se dá vnímat esteticky – čistě vizuálně a zároveň jenom intelektuálně. A obojí je správně.
Pro Martincovu tvorbu z posledních let je typická nejen práce s díly starých mistrů od konce 16. do 19. století. Zároveň je pro něj důležitá také fotografie, především historická daguerrotypie, s níž jsou spojené také dva portréty nazvané Zuzana 1854 a Zuzana 1848, které vznikly před šesti lety a Martincovu tvorbu nově nasměrovaly.
Daguerrotypie jsem vytvářel jako pokus. Používal jsem technologie z roku 1850 a uvědomil jsem si, jak lze skrze jejich použití také cestovat do minulosti. Zuzana, kterou jsem fotografoval, z toho vycházela jako démon, a přitom v té době se daguerrotypii obdivovali.
V tomto případě umělec vlastně postupoval obráceně, proti proudu času. Svůj model – Zuzanu, člověka z 21. století, zachytil pomocí technologie ze století devatenáctého. „Uvědomil jsem si, jak strašně to tam drhne, že my tomu už nerozumíme.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
