Humor je Číňanům vlastní, říká spisovatel Liou Čen Jün

11. duben 2017

Spisovatel Liou Čen Jün patří k nejvýznamnějším autorům současné Číny. Na přední místo kontroverzního žebříčku nejbohatších a nejznámějších čínských spisovatelů ho v roce 2012 vynesl román „Manžela jsem nezabila“.

Román teď vychází v českém překladu v nakladatelství Odeon. Stejně jako v předchozích románech autora se i v této knize odehrávají pod rouškou komiky tragédie obyčejných lidských životů.

Hlavní postava románu - čínská vesničanka Lotos Liová - podruhé otěhotní se svým manželem. Vzhledem ke státní politice plánovaného rodičovství, která čínským párům dovoluje zplodit pouze jedno dítě, se ocitne v komplikované situaci. Aby mohla přivést dítě na svět, na oko se rozvede se svým manželem, který si ale mezitím vezme jinou, mladší ženu.

Lotos se rozhodne manžela žalovat a odstartuje tak 20 let trvající soudní spor, který se rozroste v ožehavý politický skandál. Lotos postupně žaluje i mocné soudce a představitele politického establishmentu, kteří se odmítají jejím případem zabývat.

Román o absurditě společenského systému a boji jednotlivce se zkorumpovanou justicí představil Liou Čen Jün v rámci svého evropského turné také v Praze. Přinášíme rozhovor s autorem nejen o jeho románu, ale například i o roli spisovatelů v Číně.

Odkud se vzal tento příběh? Co pro Vás bylo prvotním impulsem k napsání tohoto románu?

Musím se přiznat, že žádnou konkrétní inspiraci k napsání tohoto příběhu jsem neměl. Kniha nevychází z žádného konkrétního případu, na který bych ve svém životě narazil. Jsem přesvědčen o tom, že spisovatel nepotřebuje mít nějaký konkrétní impuls k tomu, aby napsal knihu. Já spíš pracuji tak, že když objevím nějakou pravdu o lidském jedinci, o člověku, o lidském životě, tak o tom chci psát. A to bez závislosti na tom, zda dané téma nebo příběh má konkrétní, reálný předobraz.

V knize je prvotním spouštěčem příběhu velké téma Číny - regulovaná porodnost a státem plánované rodičovství. Jak se k ní čínské páry a čínská společnost jako celek staví?

Politika plánovaného rodičovství, která se v Číně uplatňovala dlouhá léta, určitě zásadním způsobem ovlivnila nejen čínské ženy, ale celou naši společnost. Nicméně, byla to politika, která byla zavedena právě proto, že čínská populace se rozrůstala astronomickou řadou, a stát by jen stěží unesl, kdyby se rodičovství nezačalo regulovat.

Přes nejkritičtější léta jsme se ale už naštěstí přenesli a od letošního roku se od této politiky ustupuje a rodiny už mají dovolené druhé dítě. Co se týče významu tohoto momentu v knize a jeho důležitosti v příběhu Lotos Liové, tak to bylo jen jakési východisko. Není to to nejdůležitější moment či téma knihy. Pro mě je román „Manžela jsem nezabila" o tom, jak se z jedné věci, bez našeho plánování nebo vědomého přičinění, vyvine něco úplně jiného a žije si to svým vlastním životem. A ve finále nás to v našem životě dožene a zasáhne.

Podle mého názoru leží hlavní téma románu ještě jinde. A to ve zkorumpovanosti, amorálnosti mocenských struktur - v tomto románu se jedná o soudnictví - a v beznadějném boji jednotlivce s ním. Je obraz, který o čínském soudnictví a čínské společnosti podáváte v knize, reálným obrazem čínské současnosti? A týká se i jiných oblastí než je soudnictví?

Moc Vám děkuji za tuto otázku, na tu velmi rád odpovím. Toto není jen váš názor. Vzhledem k tomu, že velmi bedlivě sleduji zahraniční kritiky svých knih i filmů, vím, že takto o románu psali i v New York Times a v dalších významných zahraničních denících. Takže rozhodně ano – tématem je i marný boj jednotlivce se strukturou, se systémem. Pravdou také je, že se ve svých knihách snažím vystihnout reálný obraz Číny. V mých románech nejčastěji uvidíte skutečné, reálné, živoucí lidi, které své životy žijí v této zemi.

Uvidíte, co si tito lidé myslí i co cítí v různých momentech a situacích. Ještě ke všemu tam naleznete i humor, který je vlastní nejen Číňanům, ale i životu jako takovému. Život v současné Číně je v mnoha ohledech absurdní, a já se ve svých knihách nevyhýbám ani tomu. Na druhou stranu bych si jako čínský spisovatel nepřál, aby mé knihy byly čteny pouze jako zpráva o čínské realitě.

Myslím si, že v globalizovaném světě, ve kterém žijeme, jsme mnohem víc propojeni než kdykoli předtím, a to ve všech koutech světa. Myslím si, že pokud kreativní člověk chce světu něco říct, tak by se měl spíše dívat na člověka ve vztahu k celému světu. Nechci, aby mé knihy byly čteny jako zpráva o konkrétní čínské realitě, ale jako zpráva o zápasu jedince s okolním světem i o hledání jeho místa na světě.

Jak se s těmito tématy, s problémy současné Číny, vyrovnává čínská literatura? Mají autoři možnost o nich psát, nebo většinu pokusů o kritický pohled na společnost pohltí státní cenzura?

Já i řada dalších autorů se snažíme postihovat současná témata, snažíme se zaměřovat na palčivé otázky současné Číny. Já sám píšu o současné realitě, což je velmi těžké, protože realita je v pohybu a člověk od ní tak nemá odstup. Když se díváte na nějakou historickou událost z odstupu, tak máte přirozeně mnohem větší nadhled, než když píšete o bezprostřední, aktuální skutečnosti. Věnovat se těmto tématům je ale otázka odpovědnosti, odpovědnosti intelektuála, který může a musí nabízet kritické, problematizující hledisko. A já to dělám, protože cítím odpovědnost nejen k Číně, ale k celému světu. Navzdory tomu, zda se to politickému establishmentu líbí nebo ne.

Vaše kniha byla přeložena do 20 světových jazyků a byla také zfilmována, Vy sám jste na základě románu vytvořil filmový scénář. Faktem je, že jazyk filmu je jiný než jazyk literatury. Jak jste o adaptaci románu do filmové podoby uvažoval a jak jste k ní přistoupil?

Máte pravdu. Literatura a film jsou dvě zcela odlišná, svébytná média. V knize máte mnohem větší prostor ukázat psychologii postav, máte možnost jít po skrytých důvodech, které vedou postavy k určitému jednání, po skrytých souvislostech. Například strašně dlouhé a spletité přemýšlení nějaké postavy ve finále vyústí v jeden konkrétní krátký čin. A toto film zachytit nemůže ani nedokáže. Film musí být drama, příběh by měl mít spád.

Mnozí teoretikové a kritici se domnívají, že filmové adaptace knih jsou vždy ztrátou. Já jako scenárista a adaptátor svých knih mám tu výhodu, že příběh i postavy jsem už předtím vytvořil a důvěrně je znám – se všemi nuancemi a detaily. Není pro mě proto problém vybírat určité momenty, které považuji za důležité pro příběh i pro to, co chci říci, a ty přeskládat, přetransformovat do scénáře. Ale jinak samozřejmě podepisuji, že kniha je vždycky lepší než film.

Spustit audio