Hodiny klavíru

"Děj" Vaculíkova vyprávění se pohybuje ve zdánlivě prostých hranicích s několika výraznými body, jimiž jsou klavír, noviny a vzpomínky. Jednotlivé složky se však nejen provazují, od klavíru se utíká do redakce a od povinnosti psát se zase sedá k pianu značky Dalibor. Každý z úhelných tematických prvků je současně spouštěcím mechanismem, hybatelem i posuvníkem.

"Klavír" otevírá celou hudební sekci, vracející autora v rozpomínkách až k mladistvému rozhodnutí, který hudební nástroj si zvolit. V současnosti je aktivitou vymykající spisovatele ze známosti a obvyklosti: Předně je to jediná jiná věc v mém jednání. Zároveň se projevuje jako aktivita inspirující, z níž se vynořuje obrys potřebné "ženské postavy".

"Noviny" znamenají jednak fejetonistickou povinnost pro Lidové noviny, kde Ludvík Vaculík pravidelně zveřejňuje své Poslední slovo, ale především autor líčí svůj pohled na "krizové období" Literárních novin, v nichž působil od jejich oficiálního obnovení roku 1990: V noci jsem se vzbudil, vzpomněl si na Literární noviny, a už jsem nemohl spát. Je to už dlouho moje největší starost, v níž ale nejmíň můžu něco udělat. ... na valné hromadě v únoru odejdu z výboru. ... Nepodařilo se mi v těch novinách zavést žádnou myšlenku...

Ludvík Vaculík|foto: František Tichý

Protipólem reportážního záznamu současného dění, podchycujícího nejistou existenci novinářské práce, je životní bilance: vše je marnost, zbytečnost... Já přece už nic nezískám, nevykonám, umřu ne se vším, ale ode všeho: jako nahý, vedená někdy až k trpkosti: Jako obvykle měl jsem v noci kritický sebedojem. Že je nejvyšší čas pálit. Nikdo ty věci nebude potřebovat, jako nebude potřebovat mé kosti, hlas. Záchytným okamžikem pak je cesta do dávna, do vzpomínek.

Napětí mezi aktuálností, která jako by ještě nedožila a nedostoupila své plnosti a už pomíjí, mizí, a mezi minulostí, která se nejen úporně vrací, ale především zjevuje záchytné body smyslu, je jedním z nejzdařilejších momentů knihy.

Vaculíkovy Hodiny klavíru zřejmě nebudou čtenáře poutat svojí uměleckou závažností. Nebudou patřit k autorovým zásadním literárním počinům. Zato odhalují ducha sebestřednosti, marnivosti i marnosti, lidskosti a svérázné gestikulace. Pocit krátkého času pro zbytečná a dlouhá slova knihou vane citelně, stejně jako zřejmá sympatie či naznačená nesympatie. Hledání dávných chyb i dodatečné omlouvání črtají člověčí nejistotu. Zajisté je třeba výsledek nahlížet s úctou k věku autora, potom moralismus i pruderie zazní v podobném tónu jako takt a ohleduplnost. Pohoršený autor nepohorší čtenáře. Spisovatel s aureolou klasika nevzruší kritiky. A hlásí-li se o jejich slovo, zároveň jim vzkazuje, že jeho dílo je dobré a on je s ním spokojen. Kniha je náhledem do myšlenek zatížených vzpomínkami, do rekapitulací i inspirací. Její obsah je důkazem, že od spisovatele nelze očekávat jen a jen uměleckou kompozici. Někdy též povzdech, pokus nebo drobnou exhibici. Možný příběh už asi zůstane ve své náznakovosti. Zvítězí všednost a malost: Venku škaredě prší. Jdu na klavír. Nic a nic. Ale i to nakonec ve slovech chytlavých a čtivých.

Ludvík Vaculík, Hodiny klavíru, Atlantis, Brno 2007, str. 124.