Hnutí prázdné jako strana

Je ale rozdíl mezi tradiční stranou a hnutím opravdu tak velký? A není krize liberální demokracie především rezignací na tvůrčí politické instituce a popularita hnutí jen jejím maskovacím projevem?

ANO − jak ukázal myšlenkově prázdný sněm − nemá program žádný, přesněji řečeno jeho jediným programem je Andrej Babiš.

Čeští voliči měli mimořádnou možnost vidět rozdíl mezi tradiční politickou stranou a hnutím přímo na televizní obrazovce, a to v tak krátkém časovém rozestupu, že si ho mohl všimnout každý. Nejprve sněm ANO, poté sjezd ČSSD. Sněm hnutí, které se nejen důrazně vymezuje vůči tradičním stranám, ale „nestranickost“ považuje za svůj modus vivendi i raison d'etre; poté sjezd strany, která se naopak zaklíná tím, že jedině "standardní politická strana" je zárukou přežití demokracie.

Srovnání to bylo tristní. ANO by bez odkazů na zvrácenost standardních politických stran, které brání skutečným změnám, nemohlo vůbec existovat. Andrej Babiš by nebyl nikým, kdyby neměl své oblíbené otloukánky v podobě politických stran. Podobně ČSSD opravňuje svou dnešní existenci hlavně tím, že stojí jako hráz proti rozkladným plánům šéfa ANO, a staví se tak do role zachránce demokracie.

ČSSD a ANO se tak navzájem potřebují, nežijí samy ze sebe, nýbrž skrze existenci toho druhého. Žijí mnohem více negováním soupeře než pozitivním kladením vlastních programů a plánů, k jejichž užitečnosti by došly po tvrdém argumentačním boji.

ANO − jak ukázal myšlenkově prázdný sněm − nemá program žádný, přesněji řečeno jeho jediným programem je Andrej Babiš. Heslo „Chceme lepší Česko“ je nepochybně nejprázdnějším politickým sloganem posledních let, předčí ho snad jen slavný výkřik ODS „Dokázali jsme, že to dokážeme“. Kdo by nechtěl žít v lepším Česku. Jistěže všichni, nikdo ale neví, co konkrétně to znamená. A to jednoduše proto, že to nikdo dosud neřekl a neříká to ani po sněmu ANO. „Lepší Česko“ je jako podzimní mlha: všichni věří tomu, že se brzy rozpustí a vyjde slunce, a ona drží a drží.

Sjezd ČSSD v Brně, Bohuslav Sobotka |foto: Filip Jandourek

ČSSD, jak ukázal sjezd, na tom není o moc lépe. Její programové předvolební vize, kterých je mnohem méně než velkých řečí o nebezpečí oligarchizace či agrofertizace české společnosti, připomínají náhodné šrapnely, které nevycházejí z žádného širšího politického rámce. Nerostou z žádného konceptu, vize či politické filozofie, které by zohledňovaly bleskové proměny současného světa. Sociální demokraté se volebně zastřešují tím, že nabízejí větší daňovou progresi, aniž by vysvětlovali, proč to dělají až teď, v čase trvale udržitelného růstu, a proč je to pro lepší život v české společnosti nutné. Nejde o výstup, k němuž by se došlo přemýšlením a rozumovou debatou, k nimž jsou ostatně politické strany jako vehikly moci a jejího přetváření v konkrétní činy předurčeny. Nejde o program, nýbrž o čistě marketingovou úvahu mířenou na voliče z nižších sociálních skupin, o něž ČSSD v posledních letech přicházela.

ANO a ČSSD, hnutí a tradiční politická strana, jsou si tedy nebývale blízko. Ani hnutí, ani strana nepřinášejí nic, co by systematicky rozvíjelo společnost nějakým jasně určeným směrem. Politika se provádí jako emotivně laděná střelba na nepřítele a podle toho to také vypadá.

Krize či rozkládání liberální demokracie se v tomto světle jeví jako krize patetická: neboť probíhá v podobě negativistické palby, která vede voliče k citové excitaci, nikoliv k rozběhnutí politického rozumu. ANO a ČSSD jsou tak rubem a lícem jednoho velkého symptomu rozkladu. Demokracii nechybí city, patosu má ve figurách jako Babiš či Zeman (vzor Trump) až dost. Demokracii chybí étos: plán cesty a způsoby, jak jej naplnit.