Herecký koncert B. Bohdanové a S. Zindulky!

Rakouský dramatik Felix Mitterer je u nás znám především tragikomedií V jámě lvové, která se objevila hned na několika scénách. Z desítek jeho dalších her si Činoherní klub vybral komorní horor Mein Ungeheuer. Před časem měli diváci možnost na scéně toho divadla vidět hru v interpretaci rakouského amatérského souboru pod názvem Můj netvor. Možná, že i toto představení bylo inspirací pro její české uvedení hry, pod názvem Moje strašidlo. Oba názvy přitom sedí. Osamělou ženu navštěvuje její zemřelý manžel, je tedy zároveň jejím strašidlem, ale také ne-tvorem, protože existuje jen v jejích představách. Žánrově obtížně zařaditelná hra, balancující na hraně duchařské, až hororové tragigrotesky a temného psychologického dramatu, je jakýmsi zvláštním tancem smrti. S Rózou se setkáváme v okamžiku, kdy pohřbila svého nenáviděného manžela, s nímž strávila šedesát let. Teď sedí na polorozpadlém hřbitově, kde je cítit tlející listí, a místo, aby si oddechla, vrací se k ní přízrak nebožtíka. A s ním vzpomínky na všechno zlé, co společně žili a protrpěli.Tenhle démon, který povstal z hrobu, je neodbytný. Šklebí se, žebroní o pozornost, atakuje jí až nepříjemnou fyzickou přítomností. Co je platno, že je mrtev - o to hůře, nelze se jej jen tak zbavit. Nepomáhá odmítání ani proud výčitek, které se nemilosrdně valí z Róziných úst. Posledních patnáct let s ním nepromluvila ani slovo, a teď mu konečně musí vypovědět všechnu hořkost, která v ní je. Vzpomínky se hrnou, a nelze je zastavit. A tak se postupně dozvídáme příběh zrzavé dívky, kterou nikdo nechtěl, stejně jako jeho, sirotka, kterého na pohřbu matky uspali kořalkou. A on se od té doby naučil jakýkoli žal umrtvovat alkoholem. Jako bychom společně s vdovou listovali stránkami neveselých životů, v nichž vedle sebe žili dva outsideři, kteří si nikdy si nestačili nebo ani nechtěli říci, co je trápí, a co je mohlo spojit.. Jen pozvolna se začíná jejich vztah proměňovat - to když poprvé Róza nazve svého muže jménem, a když pak dokáže do svých studených dlaní chytit jeho žhavou ruku. V tu chvíli jako by se s ním prolnula, konečně pochopila. Už v tom přízraku nevidí nenáviděného opilce, který svou agresivitou vyhnal z domu milovaného syna, ale malého kluka, který od smrti matky nezažil něhu, pohlazení. A ke smíření s ním vede cesta přes smíření se sebou samou. Teprve pak, když se duše vyčistí od zloby a výčitek, přijde klid a čas na poslední společný tanec. Kruh se uzavírá...Režisér Martin Čičvák ke spolupráci pozval dva vynikající herce, z nichž každý má přes osmdesát let, a přesto, či právě proto dokážou na scéně vytvořit nevídanou podívanou, v pravdě herecký koncert. Blanka Bohdanová jako Róza dokáže zahrát očima celou škálu příběhů a pocitů - je tu nenávist, kdy blesky létají z očí, ukřivděnost a hořkost ženy, které zůstaly jen prázdné ruce, duše obtížená hříchem a běsi, rozežírající její duši, i zvláštní něha, spojená s odpuštěním. Stanislav Zindulka v roli Zacha balancuje na hraně hororové grotesknosti, tragiky a téměř hmatatelné odpornosti. S obdivuhodnou razancí šmejdí po scéně, tančí svůj umrlčí tanec, je naléhavý, neodbytný, téměř démonický, ale zároveň křehký a jímavý. Za zvuků hororově skřípavé muziky v provedení Petra Kofroně či Petera Mahrika jako by ty dvě duše a dvě těla postupně nacházely společnou melodii, na jejímž konci čeká protagonisty příběhu, ale i diváky katarze, při které máme slzy v očích.