František Tichý: Stál jsem před metafyzickým zlem, které jsem nedokázal pochopit

Kniha popisuje dospívání v době protektorátu, předkládá dobrodružný příběh nerozlučného chlapeckého přátelství na pozadí hrůzných událostí druhé světové války. František Tichý se touto knihou vrací k tématům, která zpracoval už v knize Princ se žlutou hvězdou.

Jakýmsi podhoubím, které postupně dalo vyrůst zásadnímu zájmu Františka Tichého o studium období protektorátu a otázce holokaustu, byly jeho rodinné vazby. Prastrýc Josef Jan Kratochvíl, popravený nacisty, se za druhé světové války angažoval v odboji. V rodině Tichých se o jeho veliké osobní statečnosti vždy mluvilo, korespondenci vězněného Kratochvíla a vzpomínky jeho ženy později František Tichý svépomocí vydal a přemýšlel, jak dostat prastrýcův příběh do povědomí více lidí:

Nejlepší cestou, jak sdělit nesdělitelné, je příběh. Prostřednictvím příběhu se člověk může stát součástí oněch událostí.

Tak začala vznikat kniha Transport za věčnost - po biografii Petra Ginze, chlapce vězněného v Terezínském rodinném táboře, který stál u zrodu tamního časopisu Vedem, Tichého druhá kniha s tématem holokaustu; v románu znovuožívá Petr Ginz i Josef Jan Kratochvíl, coby nejlepší kamarád a otec hlavního hrdiny.

Magnesia Litera má své vítěze. Knihou roku je Taberyho Opuštěná společnost

• Upravit
• Smazat

Jaká je nejlepší česká kniha uplynulého roku? Kdo napsal nejlepší prózu a kdo se podepsal pod nejlepší český překlad? O nejvýznamnějších tuzemských literárních cenách se rozhodovalo 4. dubna.

„Říkal jsem si: když těm lidem nedal život možnost doříct to, co chtěli, je potřeba, aby to někdo udělal za ně – aby to poselství někdo slyšel“, vysvětluje František Tichý svoji prvotní motivaci.

Transport za věčnost obsahuje řadu dokumentárních materiálů, třeba útržky dopisů vězněného otce Honzy Kratochvíla, opírá se o skutečný příběh Petra Ginze i dalších chlapců terezínského heimu, využívá reportáže a básně z časopisu Vedem. Samotnému vzniku příběhu knihy ovšem faktografický výzkum nepředcházel, probíhal současně s ním:

Příběh vznikal paralelně se sběrem informací, jednotlivá fakta postupně skládala mozaiku příběhu, všechno spolu organicky rostlo“, popisuje František Tichý, a přibližuje okolnosti vzniku svých knih: „Když dostanu nápad, tak ho zaženu. Vrátí-li se řekněme popáté a já zjistím, že jsem ho plný, začnu psát.

Transport za věčnost|foto: ArtForum

František Tichý je především pedagog, v roce 1993 založil gymnázium Přírodní škola, v jehož čele stojí dodnes. Základní koncept soukromého osmiletého gymnázia vypadá zjednodušeně takto:

Jsme malá škola, kolem devadesáti studentů, a děti tvoří jednu partu. Často jsme mimo Prahu, na výjezdech a v projektech, ve kterých studenti fungují napříč všemi ročníky. A zásadně: všechno, co zkoumáme, veškerá témata, zkoumáme prakticky, konkrétními činnostmi; ať už v terezínském památníku, dětském domově nebo fyzikálním ústavu.

Svůj pedagogický přístup hledal František Tichý už v dobách dospívání, kdy se podílel na vedení oddílu ochránců přírody; postupně jej oslovily spisy a myšlenky Antona Makarenka, Janusze Korczaka, Jana Bosca, hlásí se i k myšlenkám skautingu. Všechny své inspirační zdroje a zkušenosti účinně propojil v konceptu Přírodní školy; jaké jsou jeho další pedagogické plány, čeho by chtěl dosáhnout v oblasti školství?

Mým snem je, aby ten systém, který já považuju za smysluplný, začal fungovat i na jiných školách. Aby i běžné základní školy měly do něčeho takového odvahu jít. Abychom se vrátili k tomu, že nejvíc se dítě naučí, když v kolektivu něco dobrého a smysluplného tvoří. Potom se spousta problémů, které se dnes ve výchově objevují, vyřeší automaticky.