film Všichni možní sběrači a já

Dokumentární esej Všichni možní sběrači a já natočila v roce 2000 nestárnoucí legenda z období tzv. francouzské nové vlny Agnes Vardová. Film sklidil velký ohlas při svém uvedení na festivalu v Cannes a inspiroval režisérku k natočení volného pokračování o pár let později.

Všichni z nás aspoň jeden čas v životě něco sbírali. Ať už se jednalo o úhledně řazenou sérii známek v albu s čínským vzorem nebo v poličkách vystavené věci na okrasu, které jsme koupili v různých výprodejích či nenápadně přivlastnili během železné neděle. Každý taky někdy namáhavě zohýbal záda, aby sebral ze země popadaná jabka nebo našel v trávě skryté kaštany. Sbírají zkrátka všichni a sbírá i Agnes Vardová, autorka dokumentu Všichni možní sběrači a já. A je na této již dávno sedmdesátileté dámě velmi sympatické, že nepřistupuje k tématu sbírání a sběratelství s předstíraným intelektuálským odstupem. Vardová vůbec neuvažuje způsobem "já dokumentaristka natočím film o nich - podivínech, co si něco sbírají." Naopak sama mnohokrát aktivně vstupuje do děje. Ať už svou tváří, když se například komicky aranžuje do pózy klasického obrazu Sběračka, jindy zas slovy, které jakoby samovolně vypouští z hlavy, nechává nás nahlédnout do svých myšlenek. Agnes Vardová sama sebe v dokumentu označuje za sběratelku záběrů a emocí, neustále má při sobě malou digitální kameru a když ji náhodou chybí, hbitě ji nahradí kukátkem vytvořeným z vlastní dlaně. Hravost a vtip tahle stará paní rozhodně nepostrádá, jak lze poznat nejen z atmosféry celého dokumentu ale i z předmětů, které si během natáčení pro sebe nasbírala: bramboru ve tvaru srdce a noblesní ručičkové hodiny bez ručiček. V jednom z rozhovorů režisérka trefně poznamenala: "Existuje mnoho druhů chudoby, mnoho typů zdravého selského rozumu, mnoho způsobů jak se zlobit nebo radovat." Proto i její kamerou nasbírané záběry mají široký rozhled a po vzoru pravidel dokumentárního eseje zachycují různorodé spektrum lidí, předmětů a situací. Bylo by jednoduché myslet si, že v dnešní době sbírají jen chudí lidé bez střechy nad hlavou, i když i takové Vardová během svého putování samozřejmě potkala. Mnoho ze sběratelů jsou však často zaopatření, vzdělaní lidé, kterým je prostě jen líto nechat něco ležet ladem. Proč by se nemohly využít dobré brambory, co se nikdy nedostanou do obchodu, protože jsou příliš velké? Proč by si nemohli lidé sčesat zbytek jablk, na které už majiteli sadu nezbyl čas? Jiné sběratele zase motivují umělecké cíle. Buď si prapodivnými artefakty rovnou zdobí své příbytky, nebo je používají jako výchozí materiál pro vlastní umělecké dílo. Vardová všechny tyto různorodé osobnosti sleduje, navazuje s nimi kontakt, nechává se částečně pohltit jejich světem. Zároveň však drží film pevně v rukou a doplňuje jej o další esejistické roviny. Vrací se například do historie, vyzvedá slavný obraz Jeana-Francoise Milleta Sběračky klasů z roku 1857 a vypráví o tehdejším způsobu života. Velmi zajímavé a zároveň vtipné jsou i vstupy současných právníků, které Vardová s humorem sobě vlastním aranžuje v hábitech přímo do prostředí, o němž mluví - tedy například na skládku či doprostřed pole. Zde pak tito důstojní odborníci s tlustou knihou v podpaží promlouvají strohým právnickým jazykem o legalitě různých sběratelství. Agnes Vardová nechává se vší autorskou skromností vyniknout i těm nejdrobnějším zdánlivě každodenním detailům, sama zůstává stranou. Když se objeví před kamerou, je to vždy k věci, sebe středná exhibice je jí cizí. Ale tak tomu vlastně u velkých filmařů bývá.