film Vratné lahve

"Nemůžu začít, dokud neznám jméno postavy. A tak převaluji na jazyku, vysloveně ochutnávám různá jména, až najdu to chutné. Většinou jsou to jména taková venkovská, stará. Jako byl třeba Sláma z Tmavomodrého světa nebo Louka z Kolji. A teď Tkaloun. Možná, že hlavně ti mladší už ani nevědí, co to tkaloun je. Ale mně pro tu postavu připadá správné," charakterizoval svého hrdinu Zdeněk Svěrák. Zrod hořké komedie Vratné lahve provázela známá zápletka, která se posléze stala trpkou pointou dokumentu Tatínek. Režisér Jan Svěrák před třemi lety připravovaný projekt zastavil těsně před natáčením. Jak by vypadal původně plánovaný film, samozřejmě netuším. Troufám si však tvrdit, že jeho odklad rozhodně nebyl ke škodě. Vznikla totiž kvalitní zábava, která je dovedně utkaná i nápaditě zaranžovaná. Ve shodě se jménem jejího hrdiny evokuje starosvětský fortel, vynalézavou hru s češtinou i cimrmanovský smysl pro karikaturu Svěráka otce. Dýchá z ní také pečlivé aranžmá Svěráka syna. Ten si ve svých skládankách nehraje s mimozemšťany a dinosaury jako jeho americký vzor Steven Spielberg, ale s vláčky, balóny a pitoreskními figurkami svých roztomilých živočichopisů. Ve Vratných lahvích kromě všelijakých inscenačních nápadů znamenitě zvládl herce rozdílných naturelů. Namátkou jmenujme spolehlivou Danielu Kolářovou, či pikantní Nelu Boudovou na straně jedné a extroverty typu Pavla Landovského, Jana Budaře, či Jiřího Macháčka na straně druhé. Skvělá je Táňa Vilhelmová v roli Tkalounovy opuštěné dcery, která dočasně hledá východisko z manželského selhání v náboženském poblouznění. Děj filmu je jednoduchý: stárnoucí učitel češtiny - otrávený drzými žáky - odejde do penze. Tu však nechce trávit doma, po boku své oddané, leč otravné manželky. Nejdřív to zkouší jako messenger, pak přijme místo v supermarketu u výkupu vratných lahví. Zdánlivě fádní a podřadná práce ho začne bavit, protože v ní může dál komunikovat s lidmi a být jim občas i prospěšný... Základní téma se točí kolem zvládání stáří, lépe řečeno kolem hledání rovnováhy mezi předrženými klukovinami, erotickými touhami, zralými zkušenostmi a nechtěnými trapasy. Po problematickém pokusu o válečný velkofilm Tmavomodrý svět se autoři vrátili k podobnému modelu vyprávění jako v Obecné škole a v Koljovi, který jim sedí rozhodně víc. Ve Vratných lahvích jde o posttotalitní současnost, kde už sice nehrozí nesvoboda, v níž však dominují bulváry, skandální celebrity a falešní "vyvolení". Svěrákův film o tomto třeštění vypráví s ironickým odstupem. Patří k němu i Tkalounovy erotické sny, které ve shodě s jeho věkem evokují spíš obstarožní šantán, než lascivní porno. Pro někoho bude Svěrákova novinka až příliš laskavá, někoho třeba zarazí hrdinův krkolomný pád z kola, nebo trochu nadnesené balónové finále. Ve Vratných lahvích nejde o převratné myšlenky ani o filmařské experimentování. Jako řemeslně zdatná, inteligentní zábava s jímavým poselstvím však fungují naprosto spolehlivě, což vůbec není málo.