F. M. Dostojevskij: Idiot

Proslulý román Fjodora Michailoviče Dostojevského Idiot uvedlo v těchto dnech Dejvické divadlo v dramatizaci i režii Miroslava Krobota. Dílo se už dlouho těší přízni divadelníků, také u nás, připomeňme nedávnou inscenaci v ostravském Divadle Petra Bezruče, kterou s tamními herci připravil ruský tvůrce Sergej Fedotov, či jeden z dílů tetralogie Vladimíra Morávka Sto roků kobry podle nejslavnějších spisovatelových opusů v brněnské Huse na provázku. Krobotova verze je ve srovnání s dosavadními jevištními úpravami věcnější, střízlivější a překvapivější, realizační neobvyklostí připomíná jeho poslední inscenátorský počin, totiž Shakespearova Hamleta, ve finále drasticky proškrtaného. V dejvické novince jsou potlačena prostředí, v nichž se fabule s podivným trojlístkem, konkrétně knížetem Myškinem, Nastasjou Filipovnou a Parfenem Rogožinem odehrává, nedochází tu k morávkovsky zalidněným výjevům ani Fedotovovu šerosvitnému houstnutí atmosféry. V první části inscenace si postavy předhazují repliky z románu v jakési čekárně, inzitní prozářenost dobrem u Myškina stejně jako démoničnost Rogožinova či vichřičná rozpolcenost Nastasji jsou minimalizovány. Myškin připomene v podání Pavla Šimčíka spíš trochu nejistého úředníka, Rogožin ztvárněný Martinem Myšičkou sice provede pár fatálních tahů na šachovnici mezilidských vztahů za pomoci furiantsky rozhazovaných peněz, neprýští z něho však nijak výrazná znepokojivost. Také Klára Melíšková vtiskla Nastasje Filipovně mnohem civilnější ráz, než který tuto postavu při jejích hereckých zživotněních obvykle provází. Ba co víc, vzniká dojem, jako by v této jevištní verzi nebylo nejen malých, ale ani hlavních rolí, stejně důležité jsou strasti k Myškinovi tíhnoucí Aglaji, kterou hraje Lenka Krobotová, Gani v podání Václava Neužila, nabízejícího ruku Aglaje, souchotináře Ippolita v interpretaci Richarda Fialy a dalších. Ve druhé, dynamičtější polovině inscenace - ta první totiž balancuje na hraně až monotonního minimalismu - se z čekárny přidáním stolu, židlí a postele stane jakýsi jevištní byt, v němž se jako výrazné akce realizují polykání vařených vajec s jedním kouzelnickým trikem a Ippolitova nezdařená sebevražda. Kromě toho jevištním prostorem třaskají repliky, posouvající děj, Nastasjina vražda Rogožinem ve finále je ovšem zmíněna jakoby na okraji, připomíná to Čechovova Racka, kdy je Kosťův dobrovolný odchod ze světa také oznámen nenápadně. Zatímco jindy býváme při jevištních realizacích Idiota svědky až opulentně smutečního finále, zde je tragično překryto hořce anekdotickým dialogem Myškina s Ivolginem, kterého ztělesňuje hostující Ján Sedal. Ostatně jeho obsazení stejně jako účast Martina Myšičky v tomto projektu odkazují ke starším realizacím látky, Sedal si kdysi zahrál Rogožina a Myšička Myškina. Krobotova inscenace s dobrými hereckými výkony - rezervy má ovšem představitel titulní role Pavel Šimčík především v dikci - naznačuje průkazně, že dejvičtí neusínají na vavřínech a vydávají se dalšími neprošlapanými stezkami. Kdybych měl ovšem srovnat se zmiňovaným, rovněž konvence bořícím Hamletem, podotknul bych, že příběh kralevice dánského v dejvické interpretaci si našel moje srdce, zatímco interesantnost a neobvyklost Idiota oceňuji spíš rozumem.