Eva Fernández: Báseň je vlastně písnička bez melodie

Začala jsem brzy, v sedmi letech. Nepocházím z hudební rodiny, moje máma je učitelka a táta stavebník, ovšem lásku k hudbě ve mně pěstovali, kam až moje paměť sahá. Když mi bylo sedm, vzali mě rodiče a mého o dva roky staršího bratra do hudební školy, tam to všechno začalo.

Saxofon asi nebyl váš první nástroj?

Byl. Konkrétně sopránka, protože tehdy jsem ještě měla malé prsty na to, abych hrála na větší. Ale natočila jsem s ní celé své poslední album, dosud na sopránku hraji.

Po hudební škole jste studovala na konzervatoři?

Potkalo mě na hudební škole velké štěstí, protože mě učil Joan Chamorro, skvělý barcelonský saxofonista a učitel. Věnoval se mi až do mých osmnácti let a pak jsem se rovnou dala na profesionální dráhu.

Dosud jste vystupovala s řadou slavných muzikantů. Kdo byl, vedle vašeho učitele, vaším vzorem? Vzpomenete si na nějakou zásadní zkušenost s jinými muzikanty, kteří byli pro vás důležití?

Ano, vzpomínám na své účinkování s kapelou, která se jmenuje Sant Andreu Jazz Band. Je to mládežnický big band, který vede Joan Chamorro. S ním jsme doprovázeli řadu slavných sólistů. Pro mě bylo obzvláště zajímavé setkání třeba s americkým saxofonistou Jesse Davisem, s trumpetistou Terellem Staffordem nebo klarinetistou a saxofonistou Kenem Peplowskim. Velice dobře si na hraní s nimi pamatuji, i když jsem si v té době asi ani dost dobře neuvědomovala význam té zkušenosti. Před čtyřmi lety jsem také měla čest osobně poznat svou velice oblíbenou zpěvačku, Sílvii Pérez Cruz. Nedoprovázela jsem ji na pódiu, ovšem ona je určitě jedna z mých největších inspirací. Nejen její hudba, ale, jak jsem mohla na vlastní kůži zažít, i její životní styl a způsob myšlení.

Asi existuje ještě jedno pro vás významné jméno, známé také v České republice, Perico Sambeat...

Je to můj nejoblíbenější saxofonista! Se Sant Andreu Jazz Band jsme s ním hráli mockrát. Jsem jeho velká fanynka. Pamatuju si, že už když mi bylo asi 11, byl pro mě ten hlavní, ke komu jsem se vztahovala. Jen poslechem toho, jak hraje, jsem se hodně naučila o výrazu a zvuku. A pak je tu ještě jeden saxofonista, který byl vedle Perika Sambeata mojí velkou inspirací, Enrique Oliver.

Eva Fernández při vystoupení na festivalu Jazz au Chellah|foto: Jazz au Chellah

Hádám, že jste také velkou fanynkou poezie. Co vás na ní oslovuje a kdo jsou vaši oblíbení autoři?

Líbí se mi hodně třeba Federico García Lorca, ale na našem nejnovějším albu nazvaném Yo Pregunto máme zhudebněné básně argentinských básnířek Alejandry Pizarnik a Alfonsiny Storni, argentinského básníka Júlia Cortazara a španělského básníka Alfonsa Costafredy. Všichni zmínění pro mě hodně znamenají. Začala jsem zhudebňovat básně, protože když jsem jednou jednu z nich četla, uvědomila jsem si, že je to vlastně písnička bez melodie. Básně mají rytmus a hudba je v nich, myslím, obsažena. V současnosti zkouším básně také sama psát, nechávám se inspirovat poezií, kterou jsem v posledních letech četla.

Se svým triem jste natočila své druhé sólové album…

Natočila jsem opravdu ještě jedno album, které je nadepsané mým jménem a jmenuje se That Darkness. Byla to kvintetní nahrávka, nebyla jsem hlavním mozkem této desky a možná i proto ji úplně nepovažuji za svou sólovou věc. Yo Pregunto je pro mě debut, první opravdu můj projekt, který jsem si sama zrežírovala. Samozřejmě také společně s jinými lidmi, třeba s kytaristou Josepem Munarem, který se mnou skládal hudbu.

Čím jste se nechali s Josepem při skládání hudby inspirovat?

Řekla bych, že je to mix jazzu a možná flamenka, mám ho hodně ráda, ale nestudovala jsem ho, nejsem flamenková hudebnice. Kromě jazzu a flamenka nás asi ovlivňuje i tradiční hudba našich regionů - já jsem z Barcelony, Josep z Portocolomu na Mallorce. Ale moc nad tím nepřemýšlím, prostě jen skládám hudbu a pak vidím, co z toho vzejde. Myslím, že ve výsledku je to mix všeho, co mě inspiruje, hudby, která ve mně vyvolává nějaké pocity.

Jakou hudbu posloucháte ve svém volném čase?

Poslouchám všechno možné. Často to jsou písně. Mám svá oblíbená alba a některá mám ráda jako celek, ale stejně tak někdy propadnu třeba jen jedné písničce a obsesivně ji poslouchám od rána do večera třeba celý týden. Nejsem fixovaná na jeden styl, líbí se mi písničky. Kdybych teď měla vyjmenovat, co všechno se mi líbí, byla by to neuvěřitelná směsice. Poslouchám třeba Beyoncé stejně jako legendu flamenka, zpěváka Camaróna de la Islu, mám je ráda oba úplně stejně. A samozřejmě hodně poslouchám jazz, moc mám ráda také hudbu Latinské Ameriky, třeba uruguayského písničkáře Jorgeho Drexlera nebo mexickou zpěvačku Natalii Lafourcade. Ti mě hodně inspirují. A pak třeba - nevím - mám prostě hudbu ráda.