Emil František Burian: Lidová suita. Letní kurz dějin českého divadla začíná!

Emil František Burian zahájil svou spolupráci s Českým rozhlasem už v roce 1929, za svého působení v Brně. Jeho první rozhlasovou inscenací bylo voicebandové nastudování hry K. S. Macháčka Ženichové. Ve spolupráci s rozhlasem pokračoval i po svém návratu do Prahy a založení Déčka – připomeňme voicebandové provedení Máchova Máje (1935), ukázky z Vojny (1935), interpretace Máchova Křivoklátu (Kat) z roku 1936. K nejúspěšnějším patřila adaptace jevištní kompozice na motivy Puškinova Evžena Oněgina. Přímo z divadla byly přenášeny ukázky z inscenací Lazebník sevillský a Milenci z Kiosku (1936).

Letní kurz dějin českého divadla (slyšených rozhlasem)

• Upravit
• Smazat

Desítka inscenací, mapující naše divadlo od třicátých do devadesátých let 20. století. Poslouchejte vždy v sobotu od 14:00 na Vltavě a po odvysílání ještě po dobu jednoho týdne on-line. Tento týden uvádíme Ostrovského satirickou komedii Výnosné místo se Zdeňkem Štěpánkem, Vlastou Fabianovou, Sašou Rašilovem, Karlem Högerem a dalšími. Pro poslech audia a další zajímavé informace klikněte na odkaz níže.

Burian si ale velmi uvědomoval rozdíl mezi jevištní a rozhlasovou inscenací a pro příště dával přednost studiovému nastudování. Rozhlasová inscenace Aristofanova Míru v režii E. F. Buriana byla jednou z prvních činoher, které byly nahrány na zvukový pás. Burian nicméně velmi těžil z divadelní praxe a z toho, že jeho věci byly v porovnání s běžnou rozhlasovou praxí daleko pečlivěji nazkoušeny. To vedlo dobového kritika J. Valju k následující úvaze:

Obávám se, že se spolupráce našeho rozhlasu s E. F. Burianem bude brzo rozvázána, neboť Burian udílí všem našim režisérům, ani Bezdíčka a Jareše nevyjímaje, tak suverénní lekce, že je to až nápadné a nepříjemné.
Jiří Valja: E. F. Burian a rozhlas čili Učitel a žák, 1937

V napjaté atmosféře roku 1938 uvedl Burian svou první Lidovou suitu. Premiéra se konala 28. června jako poslední premiéra sezóny D 38 v přírodním divadle ve Valdštejnské zahradě a den na to i v Mozarteu. Představením se Burian účastnil programu provázejícího výstavu českého baroka.

O rok později uvedl jako její pokračování Druhou lidovou suitu. Těžko dnes umíme docenit, jaký význam mělo pro české diváky toto setkání s lidovou tradicí. Vystihuje to snad vzpomínka Františka Halase:

Tehdy jsem byl svědkem hry krásy tak tetelivé, že mírná zimnice okouzlení zůstala v mé krvi a jedna píseň z příběhu sedí v růži nervů mého slyšení a ne a ne ztichnout. Ale co už si nepředstavím v dětinském snění, to nastolil E. F. Burian toho večera na trůn onoho lyrismu, který byl asi atmosférou ráje… Bylo třeba se držeti, aby člověk nevešel do hry a nepřidal se k písni.
František Halas

Scénografii inscenace navrhl Miroslav Kouřil, kostýmy a scénografii vytvořila Nina Jirsíková, hudbu na lidové motivy zkomponoval sám Burian.

V polovině padesátých let, po svém asi nejkontroverznějším tvůrčím období, se Burian vrátil k některým svým předválečným inscenacím. Mezi nimi i k Lidové suitě. Ze stejného období pochází i rozhlasová nahrávka. Je z roku 1956. Obsahuje části Hra o svaté Dorotě a Salička. Taneční část Žebravý Bakus nahradila v rozhlase variace na vánoční téma Je náš nebo váš.