Dramatik je především vypravěč, říká nejuváděnější chorvatská dramatička současnosti Tena Štivičić
Spletité osudy několika generací žen obývajících jeden záhřebský dům popisuje mezinárodně ceněná hra „Tři zimy" chorvatské dramatičky Teny Štivičić. Rodinnou ságu odehrávající se na pozadí pohnutých chorvatských dějin 20. století uvedlo v roce 2014 v premiéře londýnské Národní divadlo.
Tena Štivičić za ni následně získala prestižní cenu Susan Smith Blackburn Prize udělovanou anglicky píšícím dramatičkám. Hru následně na repertoár zařadilo i slovinské divadlo v Lublani a v roce 2016 i Chorvatské Národní divadlo. Hra se v Záhřebu stala diváckým hitem a nejnavštěvovanější inscenací v tomto tisíciletí. S dramatičkou mluvila na mezinárodním divadelním festivalu Nová dráma v Bratislavě Markéta Kaňková.
Už jako malé dítě jste prý věděla, že chcete a budete psát. Kde se ve vás vzala touha stát se spisovatelkou, dramatičkou?
Upřímně musím říct, že ze všeho nejdřív jsem chtěla být balerínou. Brzy jsem ale zjistila, že stát se tanečnicí znamená mít především nezdolnou disciplínu. Záhy jsem tedy pochopila, že to nebude profese pro mě. Pravdou ale je, že být spisovatelkou a dramatičkou v kapitalistickém světě je taky především o disciplíně. V každém případě ale aspoň můžu jíst, co se mi zachce. Ale teď vážně. Za rozhodnutím stát se divadelní autorkou stojí do značné míry moje rodinné prostředí. Můj otec byl předním chorvatským scenáristou a moje matka milovala divadlo, do kterého mě brala od raného dětství. Pamatuji si, že první představení jsem viděla, když mi byla dva roky. V naší rodině se pěstovala láska k literatuře, láska k jazyku i divadlu. To vše mě bezpochyby ovlivnilo v mém konečném rozhodnutí.
V roce 2003 jste z rodného Chorvatska odešla do Londýna, kde se vám jako dramatičce podařilo udělat světovou kariéru. Co přesně stálo za vaším rozhodnutím odejít do Anglie? Byla za Vaším odchodem i chuť doplnit si vzdělání, lépe si osvojit západní styl psaní?
Ano, bylo to tak. Psaní a divadelní dramaturgii jsem nejprve vystudovala na Akademii divadelního umění v Záhřebu, kde jsem měla možnost účastnit se i několika mezinárodních workshopů. Právě díky nim jsem poznala anglo-saskou dramatickou školu, které jsem doslova propadla. Obdivovala jsem především dokonale zvládnuté řemeslo a schopnost dobře odvyprávět silný příběh. Hodně to odpovídalo mému přesvědčení, že dramatik je především vypravěč, toto pojetí mi bylo vždy blízké. Na Akademii v Záhřebu jsme bohužel nebyli příliš cvičeni v řemesle, o divadle se tam mluvilo spíš jako určitém druhu magie nebo zázraku. Londýn se mi proto zdál jako rozumná destinace, kde se lépe naučit řemeslu.
Právě v londýnském Národním divadle byla v roce 2014 v premiéře uvedena Vaše nejúspěšnější hra Tři zimy. Všichni západní kritikové, kteří o vaší hře psali v superlativech, vyzdvihovali právě její dokonalou dramatickou strukturu, její silnou a nápaditou stavbu. Vy sama jste v jednom rozhovoru řekla, že dobré divadelní hry jsou ambiciózní architektonické celky, že to nejsou žádné stavebnice lego. Je právě toto stopa, kterou ve vás zanechalo studium anglo-saského dramatu?
Myslím si, že jestli jsem se od Britů něco naučila, tak je to ekonomické uvažování o textu. Vždycky se snažím, aby každá řádka, každá replika měla cíl a záměr, aby měla drive, aby byla vnitřně aktivní a živá. Taky mě naučili uvažovat o struktuře příběhu i textu ještě předtím, než začnete psát. Velký rozdíl mezi britským a chorvatským divadlem tkví mimo jiné v tom, že v Británii je silná tradice dramaturgů, kteří jsou autorům k dispozici, aby vytvořili obsahově i formálně co nejkvalitnější text. Měla jsem několik skvělých spolupracovníků, kteří mi ze Tří zim pomohli udělat kvalitní dramatický text. Napsala jsem řadu verzí, které mi poznámkovali a komentovali. Bez jejich pomoci by text nenabyl podoby, kterou ve finále má.
Klidně mě vystřel na měsíc! Vychází komiks o Nicku Caveovi, ikoně alternativní scény
Strhující panorama nespoutanosti i závislosti, vášně i zkázy, lásky i smrti. Tak by se dal charakterizovat nejnovější komiks německého ilustrátora a grafika Reinharda Kleista, ve kterém zachytil život a uměleckou cestu australského zpěváka, skladatele, herce a spisovatele Nicka Cavea. S autorem si o komiksu povídala Markéta Kaňková.
Tři zimy jsou rodinnou ságou, která se odehrává na pozadí chorvatských dějin dvacátého století. Jak tato hra vznikala? Co vám k ní dalo prvotní impuls?
Tuto hru jsem začala psát bez záměru vytvořit hru o historii Chorvatska nebo Balkánu. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, co mě vlastně táhne k tomuto příběhu. Ve skutečnosti za tím byla má vlastní rodinná historie. Moje prababička sloužila na konci první světové války v jednom aristokratickém domě. Byla nevzdělaná a nezkušená, a jako velmi mladá v té službě otěhotněla. Muž, který ji přivedl do jiného stavu, zmizel. Mou prababičku ze služby vyhodili a ona se ocitla na okraji společnosti. Neměla žádný hlas, kterým by vyjádřila, co se jí stalo. Snažila se přežít a pokorně snášet potupu, za kterou nenesla žádnou vinu. To, co mě zajímalo sledovat, byla linie vedoucí od této ženy přes další generace žen v mé rodině, které velmi pomalu nacházely sebevědomí. Tato linie došla až ke mně. K ženě, která získala veškeré vzdělání, které chtěla, která získala hlas, který může vyjadřovat v několika světových jazycích. V této hře jsem zkrátka chtěla prozkoumat, jak společenský a politický kontext formoval a ovlivňoval tyto ženské hlasy několika generací. To byl výchozí bod, který se neměl rozvinout v opulentní politickou ságu o dějinách Chorvatska.
Ve vašem textu silně zaznívá motiv odchodu i motiv návratu. Tři zimy jste napsala až po svém odchodu do Londýna a po několika dílčích návratech do rodného Chorvatska. Jak moc Vás při psaní ovlivnila vaše vlastní zkušenost?
Odchod do Londýna mi rozhodně otevřel dveře k mnohem lepšímu pochopení témat jako je odchod, exil, migrace. Místo, kam odcházíte, se nikdy nestává Vaším domovem v tom smyslu slova, v jakém jste ho dřív znali. A to je samozřejmě pro každého velká výzva. Myslím si, že Tři zimy bych nenapsala, kdybych neměla tuto zkušenost. Nejen zkušenost odchodu, ale i zkušenost návratu, kdy jste svým vlastním prostředím i vlastní rodinou viděn jako outsider.
Čtěte takéJádro mých textů? Existenční zápas člověka, říká německý dramatik Roland Schimmelpfennig
Hra Tři zimy je Vaším nejúspěšnějším divadelním textem. Dostala jste za něj mimo jiné světově nejvýznamnější cenu Susan Smith Blackburn Prize, která se uděluje anglicky píšícím dramatičkám. Hra sklízela velký úspěch nejen v londýnském Národním divadle, ale i v chorvatském Národním divadle v Záhřebu, kde se stala nejúspěšnější inscenací posledních patnácti let. Jak se lišily ohlasy a přijetí hry v Británii a Chorvatsku?
Reakce na Tři zimy byla fantastická v Británii i v Chorvatsku. Záhřebská inscenace byla vydařená a velmi dobře zafungovala. Myslím si, že je to tím, že téma hry se silně dotýká většiny místních lidí. Mnoho lidí sdílí stejný příběh, prožily stejné nebo podobné momenty, které jsou velmi intimní a osobní. Je pro mě velmi překvapivé, že v posledních dvaceti letech v Chorvatsku nevzniklo příliš mnoho textů na podobné téma. Textů, které by reflektovaly vliv politického kontextu na osudy rodin i jejích jednotlivých členů.
Tři zimy jsou vrcholem vaší dosavadní tvůrčí dráhy, mnoho se od vás stále očekává. Co konkrétně to bude?
To skutečně nevím. Faktem rozhodně je, že to, co se stalo v případě Tří zim, bylo velmi výjimečné. Určitě bude těžké úspěch této hry překonat. V každém případě já psaní vnímám jako poslání. Nedokážu o něm přemýšlet v kritériích úspěchu. Jsem psaní oddaná a přijala jsem fakt, že moje další texty mohou zklamat nebo přinejmenším nedosáhnout stejných met. Odmítám se tím ale svazovat ve své tvorbě, v tom, co a jak budu chtít jako autorka v budoucnosti sdělit.
