Drábkova Koule na jevišti – recenze

Koule Davida Drábka, hra inspirovaná životem nejmenované české koulařky z období totality, patrně vstoupí do dějin jako mediálně nejpropíranější rozhlasová hra. To, že se do kritiky a zasvěcených komentářů pustili mnozí, kdo text Koule ani nečetli ani neslyšeli, autorovi nahrálo a pomohlo mu shromáždit množství značně absurdního materiálu, kterého využil jako podkladu pro celovečerní verzi. Nicméně tato autorova snaha text hry rozšířit a vizualizovat jej, celou věc do značné míry žánrově posunulo, tak trochu rozplizlo a navíc ve scénickém ztvárnění obdařilo mnohdy zbytečně doslovnou ilustrací řečeného.

Zatímco v rozhlasové verzi se celý děj soustředil do jediného prostředí, kde partnerem paní Mileny byl jediný, poněkud frustrovaný moderátor-intelektuál, v scénické verzi se to nejrůznějšími partnery či přihrávači jen hemží, ať už jde o moderátory, stylizované diváky, seriálové postavy či figurky inspirované současnými VIP.

Dochází tu ke skutečně výrazné, až drastické parodizaci nejrůznějších podob moderátorů, od stresovaného televizního režiséra a jeho drzé asistentky, přes akční slovenskou reportérku, bizarního moderátora klubu důchodců až po obludně naddimenzovanou bláznivku Sáru Tlachecí.

Jistě, každý z herců vytvářejících tyto vedlejší postavy, se vyřádí v legračních detailech, které vzbuzují v diváckých řadách smích a potlesk na otevřené scéně. Na druhé straně toto zmnožení výrazných postav rozptyluje pozornost a ústřední příběh rozmělňuje. Celá záležitost se tak mění v regulérní politický kabaret, jakési pokračování zdejší Noci oživlých mrtvol. Z jeviště se doslova valí množství hlášek, gagů textových, mimických i pohybových, které vzbuzují bezprostřední diváckou reakci.

Herci, jak se zdá, se v těchto rolích a roličkách cítí jistě a dobře, a proměny si náležitě užívají. Ať už jde o Jiřího Zapletala, proměňujícího se ve statického Karla Hálu, roztřeseného moderátora Klubu seniorů, úlisného doktora Cvacha či divácky vděčného krále Václava Klauna I., Tomáše Lněničku v roli Tatínka, trenéra Háchy, režiséra či moderátora, či jejich ženské protějšky v provedení Zory Valchařové-Poulové, Isabely Smečkové Bencové či Kamily Sedlárové.

Přes veškerou, mnohdy prvoplánovou, legraci pro mě zůstal nejsilnější původní tragikomický příběh sportovkyň, které obětovaly život reprezentaci socialistické vlasti. Jak ve smutné postavě Radmily, atletické legendy (výborná Zora Valchařová), tak samozřejmě v paní Mileně živelné Pavly Tomicové, která do této tragikomické role vklouzla jako do dokonale padnoucího kabátku. Pochopitelně, můžeme se jí smát, ale zároveň svým patosem, bodrostí, sentimentem i energií síly atomové elektrárny vzbuzuje respekt i dojetí. Tomicová totiž dokáže dokonale udržet všechny valéry postavy, a v pravou chvíli navázat bezprostřední kontakt s diváky. S přehledem balancuje mezi ordinérností, kýčovitostí a na druhé straně schopností překonávat bez fňukání fyzické a psychické handicapy a zachovat si pozitivní životní energii, čímž dodává své postavě hluboce lidský rozměr. Domnívám se, že pro sportovkyni, která byla inspirací, je to spíše pocta než urážka. Urazit by se mohli spíše jiné předobrazy (což by ovšem nevypovídalo ani tak o hře, jako spíše o nich).

Text i jeho interpretace nijak výrazně nevybočuje z Drábkovy dosavadní tvorby. Jedná se o vysokou divadelní nadsázku, která je v závěru korunována vystoupením jedné skutečné pěvecké hvězdy z období totality (takový malý dotek s dobou jako Drábkovo pousmání ve stylu Stanislavského). Domnívám se, že tato inscenace, i bez přídechu mediální senzačnosti, najde jak v Hradci, tak i kdekoli jinde své vděčné diváky. A bezpochyby se najdou i tací, které urazí.