Díváme se dopředu, ale svých kořenů se Low nezbaví, říká Alan Sparhawk
Americká slowcoreová trojice Low vloni natočila experimentální album Double Negative a posunula jím hranice svojí hudby. Už 2. července představí kapela desku živě publiku v pražské MeetFactory.
Jako blesk z čistého nebe přišla loni deska Double Negative. Minimálně co se týče odvahy a zvuku, který americká kapela Low předvedla. V jejich diskografii lze najít spoustu zajímavých kroků, které vedou mimo vyšlapanou cestu, tentokrát zašla Mimi Parker se svým manželem Alanem Sparhawkem ale opravdu hluboko do lesa. Na jeho konci objevila kultovní dvojice takzvaného slowcoru zářivé světlo. Experimentální album přineslo i přes vysoké nároky na posluchače výborná hodnocení. Rozbité, pokřivené a někdy až harmonii ničící melodie si teď budou moct vychutnat živě i čeští posluchači. Před pražským vystoupením v MeetFactory si udělal zpěvák a kytarista Alan Sparhawk chvíli čas a po telefonu odpověděl na několik otázek. Celý rozhovor si poslechněte v záznamu, část vám nabízíme i v přepisu.
Jak byste popsal kapelu Low, kde se momentálně nachází?
Low je malá nezávislá kapela z Minnesoty, která hraje už čtvrt století. Nejznámější jsme asi díky našemu tichému zvuku s minimalistickou strukturou a pomalým tempem, který jde naproti popu. Naštěstí se naše hudba vyvíjí a transformuje k hlučnějším pasážím, někdy až k experimentálním pokusům. Právě teď na koncertech představujeme naši poslední desku, která je asi odvážnější než cokoliv předtím. Výzvou pro nás bylo tentokrát i nahrávání ve studiu, abychom byli s výsledkem maximálně spokojeni. Abychom došli tam, kam nějakou dobu směřujeme. To se snažíme ukázat i na pódiu, kde fungujeme jako jednoduché organické trio.
Nepřijde vám někdy vaše jméno společně s vaší historií limitující? Že si kvůli tomu nedovolíte nahrát rychlejší skladbu nebo něco v žánru, který by od vás nikdo nečekal?
Myslím, že v bodě, kde teď jsme, si můžeme dovolit cokoliv. Snažíme se jít naproti našim očekáváním a kreativním rozhodnutím. To nás vždycky vede neobjevenou cestou za něčím novým, čímž se můžeme odlišovat. Jestli tu existuje něco, co nás limituje, jsme to jen my sami. Proto si pokládáme otázky, kdy a jak můžeme jít za naše očekávání a co bychom se mohli naučit novými postupy.
Na druhou stranu ale taky tvoříte předělávky od zpěváků jako Al Green, Rihanna nebo Neil Young. Co vás k nim vede?
Covery jsme dělali vždycky. Už na naší první desce máme Sunshine, což je velmi stará folková píseň. Nahráli jsme Joy Division, Pink Floyd, Rihannu… Někdy to bereme jako prosté cvičení, kdy si řekneme, jak by to znělo v našem podání. Nejčastěji je to ale jen o nápadu, který přijde s určitým časem a náladou. Někdy se nás ale taky jenom někdo zeptá, jestli bychom nenahráli cover. To bylo myslím v případě Joy Division, kdy jsme si měli vybrat nám blízký song. V případě Al Greena to bylo prostě tak, že milujeme Let’s Stay Together. Je to zkrátka různý přístup.
Řekli byste o sobě, že jste tradicionalisti, nebo naopak objevujete a prozkoumáváte nové cesty?
Určitě se díváme dopředu. Jsme ale samozřejmě kapela s dlouholetou historií. Pořád někdy hrajeme a nahráváme poněkud staromódním způsobem. Taky ale hledáme nové věci. Co je možné, co bychom mohli udělat, aby to bylo zajímavé, ale pořád jsme to byli my. Snažíme se vytvořit zajímavý zážitek – nejen pro nás, ale taky pro posluchače. Minimalismus, který se skrývá v naší hudbě, podle mě nabízí pro posluchače vlastní prostor, aby si vytvořili svůj svět a svoji hudbu.
Už ve studiu jste byli obeznámeni se zvukem na pódiu, nebo jste si živé provedení připravovali až následně?
Bylo to tak nějak obojí. Některé písně už jsme živě předtím představili, ty vzešly samovolně. U některých jsme ale museli přemýšlet, co s nimi. Jestli si třeba nahrát nějaké samply smyčky bicích nebo kláves… Nebo jestli máme vytvořit zcela novou verzi… Na našich koncertech tak uslyšíte skladby, které jsou totožné, i ty, které se proměnily. Ale to se děje i u našich starších písní. Naštěstí máme u sebe už několik let skvělou zvukařku, která tomu často dává odvážný směr. Výsledný mix tak zůstává v duchu nahrávky, zároveň ale používáme ruce, hrajeme živě a zpíváme.
Dokážete jmenovat nějakou kapelu, se kterou jste momentálně spřízněni?
Ne, to asi nedokážu… Jsem rád, že tu pořád existují hudebníci jako třeba Nick Cave, který dělá dobrou hudbu a stále píše. Zraje, dalo by se říct. Nevím, jestli je tu nějaká kapela, která by nám byla podobná. Jsou tu některé slavnější skupiny, které vycházejí s podobného zázemí jako my. Třeba Wilco, Arcade Fire, The National. Nebo mám rád třeba PJ Harvey, která je oddaná hudbě a je zdárným příkladem hudebníka, který se vyvíjí svou cestu, kde má být.
Zajímá vás celý rozhovor s Alanem Sparhawkem? Chcete se navíc dozvědět něco o nejnovější knize švýcarského spisovatele Petera Stamma nebo o aktuálním představení prešovského divadla? A k tomu si poslechnout hudební výběr Josefa Sedloně? Pusťte si kompletní záznam ArtCafé:
Související
-
Mogwai : S novou deskou jsme chtěli uniknout z Glasgow
Novinku Every Country’s Sun představí skotská post-rocková legenda v 31. 10. v pražském Roxy. V Berlíně si s kytaristou Stuartem Braithwaitem povídal Ondřej Bambas.
-
Hudba, která posluchače odnáší s sebou. Vyšlo album živých nahrávek Filipa Topola
Divokost, tak typickou pro koncertování Psích vojáků, přeměnil Filip Topol při sólovém hraní v silnou vnitřní energii. Slyšet je to i na nové trojdesce Nebe je zatažený.
-
Deska týdne: Oslava čtvrtstoletí Low v hlukově temných konturách
25 let fungování se dá slavit různým způsobem. Málokdo by se rozhodl jít do jubilejního roku tak radikálně jako Low. Ti totiž předložili posluchačům dárek v podobě...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.