Mogwai : S novou deskou jsme chtěli uniknout z Glasgow

Nezlákal vás zatím Berlín svou jedinečnou atmosférou? Neplánujete tu, jako nějaké další kapely, které tu našly inspiraci, natočit album?

Zatím jsme tu nikdy nic nenatáčeli, ale myslím, že jednou k tomu dojde, když tu Barry /bery/ žije. Je to inspirativní místo.

Není pro vás v současnosti těžší najít společný čas, když už máte každý svůj rodinný život, bydlíte na různých místech. Jak vůbec spolupracujete, když chcete natočit něco nového.

Je to poměrně snadné, abych se přiznal. Jsme neustále zaměstnáni, vídáme se často. Nevidím to jako problém. Kdybychom měli pět vystoupení ročně, tak bychom se mohli cítit odloučeně. Ale protože hrajeme často a neustále nahráváme, je to naprosto v pořádku.

Kde berete inspiraci pro nové skladby?

Inspirace se dá načerpat všude. S každým zážitkem, s každou cestou, kam se vydáte… Nikdy jsme s tím neměli výrazný problém. Inspiruje nás samotná existence.

Cítíte se pohodlněji ve studiu, nebo na pódiu?

Asi na pódiu, protože tam vám lidé můžou přinést víno, nikdo vám ho ale nepřinese na nahrávání (smích)… Mám rád obě místa, ale pódium asi víc.

Proč s vámi tentokrát nekoncertuje bubeník Martin?

Má zdravotní potíže. Dlouhodobě má problémy se zády, teď s námi nemohl vyrazit na turné. Už se zlepšuje, ale několik koncertů promešká, než se uzdraví.

Když jsem se díval na vaše setlisty z nedávných koncertů, zdá se mi, že máte z čeho vybírat. Jak se rozhodujete, kterou píseň na večer zařadíte?

Hrajeme spoustu nových písní. Nějakých šest sedm novinek, které doplňujeme pevným počtem skladeb. Jen vybíráme, co zrovna zařadíme. Třeba včera a dnes tady v Berlíně máme hodně tišších songů. Je víkend, a tak myslím, že jsou lidé trochu línější, líbí se jim klidná hudba.

Na vaší nové desce jste se po několika letech znovu spojili s producentem Davem Fridmannem, který produkoval vaši desku Come On Die Young. Jak jste si k sobě našli cestu?

Chtěli jsme uniknout z Glasgow a udělat tohle album velmi soběstačné. Na Dave máme ty nejlepší vzpomínky, milujeme nahrávání s ním, byl proto jasnou volbou.

Dave byl i u nahrávání desky Rock Action, podle které jste pojmenovali váš label. Podílíte se sami na výběru interpretů, které má vydavatelství pod sebou?

Ano, samozřejmě, je to náš label! (smích)

Co je tedy nejdůležitější, aby u vás mohla kapela vydávat?

Nejdůležitější je samozřejmě hudba, jestli je dobrá. Pak taky musí mít chuť hrát, protože koncertování je nejlepším způsobem, jak dostat muziku mezi lidi.

A nemusí mít tedy podobné osobní názory, například na politiku?

Ani ne. Myslím, že máme pod sebou samé dobré hudebníky, i když můžou mít odlišný pohled na věc. Je to hlavně o hudbě – většinou platí, že kdo dělá dobrou hudbu, je i dobrým člověkem.

Můžeme na chvíli zůstat u politiky. Jak podle vás souvisí osamostatnění Skotska s Brexitem? Jaký máte na tato referenda názor?

V referendu z roku 2014 jsme byli zastánci osamostatnění Skotska. Byli jsme zklamaní, že to neprošlo.

Skotsko volilo proti Brexitu na rozdíl od Británie, kde chtěla většina odchod z Evropské unie. Myslím, že je to případ stejného argumentu posilujícího názor odtrhnout se od Spojeného království. Jen to totiž potlačuje dobrý úsudek skotského lidu.

Vy byste i po osamostatnění byli pro členství v Evropské unii?

Jako kapela a jako organizace jsme mezinárodní. S něčím jako je Brexit to je daleko těžší a dražší hrát v cizích zemích. Navíc si myslím, že je prospěšné, když lidé můžou vycestovat nebo pracovat kdekoliv se jim zachce. V okamžiku, kdy dělate podobné bariéry, je to podle mě regresivní.

U vaší hudby cítím, že je hodně internacionální. Ve velkém koncertuje jak v Asii, tak v Evropě nebo v Americe. Máte stejný pocit?

Souhlasím. Myslím, že to může být tím, že naše hudba nezávisí tolik na textech. Určitě cítím, že je snazší vyvézt naši hudbu do zahraničí.

Souvisí to i s názvy vašich písní? Přijde mi, že si je často jen tak vymýšlíte, je to tak?

Ano, všechno je to nesmysl.

Často to ale dokáže dokonale vystihnout atmosféru skladby. Hádáte se někdy o pojmenování?

Ne (smích). Někdy se některé z jmen líbí někomu méně, ale nevybavuju si, že bychom to někdy moc prožívali.

V jednom z ne tak starých rozhovorů jste odpovídali redaktorům na otázku, jaká je vaše nejhezčí vzpomínka na vystoupení. Většina z členů připomněla nějaký větší koncert – často z festivalu. Je pro vás snazší hrát na festivalu?

Ne, není to lehčí. Hráli jsme spoustu krásných koncertů v malých klubech. Je to spíš o tom pocitu přibližování se k vystoupení. Když jste headlinerem na Glastonbury, myslíte na to měsíce. I z toho důvodu je pak zážitek daleko intenzivnější. Na druhou stranu je těžší hrát pro někoho, kdo tvojí hudbu nezná. Když jde ale někdo přímo na tebe, je tam daleko menší tlak. Ale možná se mýlím.

A myslíte, že se vkus vašich fanoušků změnil řekněme oproti roku 2007.

Nemám tušení.  Ale možná lidi víc tuší, kdo jsme. Možná už jim naše hudba nepřijde tak obskurní...Nevím.

Používáte pro hudbu, kterou skládáte pro film a televizi podobné nálady, jako u vaší vlastní hudby? Nebo to berete jako něco rozdílného?

Je to rozhodně jiná zkušenost, bereme to jako další výzvu. Je to často náročné, ale baví nás to.

Co největším rozdílem, když děláte takovou práci?

Děláte to pro někoho jiného. Když točíme naše věci, děláme to pro naši radost. Když ale děláte hudbu k filmu, musí být šťastný taky režisér, producenti. Je to o širším týmu než obvykle.

A nemáte nějaké přání, do jakého projektu byste se rádi zapojili, s jakým režisérem byste chtěli spolupracovat.

Nevím, třeba David Lynch by byl skvělý.