Dějiny legendárních zemí a míst zkoumá Umberto Eco slovem i obrazem
Co vzrušuje lidskou fantazii a proč nestačí tento jediný hmatatelný svět? Po Dějinách krásy a Dějinách ošklivosti Umberto Eco prozkoumal a uspořádal Dějiny legendárních míst a zemí.
Co viděl Gulliver, co objevil Marco Polo? Jaké hloubky nahlédli Adam a Eva v Ráji? Kam zmizel grál, kdo obývá Camelot, který vlak míří do Bradavic a kterou skulinou lze proniknout do Středozemě? A co teprve Sněhurka, jaké bylo její překvapení, když otevřela dveře do chaloupky sedmi trpaslíků! Na výpravu do legendárních zemí a míst se vydal italský romanopisec, semiolog a historik, Umberto Eco. A samozřejmě je nejlépe, vydat se na tuto dobrodružnou cestu s ním, v doprovodu znalce, učence, badatele, ale hlavně člověka, který neztrácí zájem ani zvědavost, který nahlíží za hranice tohoto zdánlivě jediného hmatatelného světa a neustále upozorňuje na jeho skrytost, na neobvyklost, nezvyklost, překvapivost a tajemnost sfér, oblastí a míst, která po staletí vzrušovala lidskou fantazii, a právě díky lidské obrazotvornosti zas zpětně odkrývala vrstvy dosud netušené.
Umbelo Eco je muž slova, milovník knih, který ví, že už spolubytí v jejich blízkosti šíří pozitivní energii poznání. A co teprve odvaha čtení, do jakých netušených světů může čtenáře zavést a jakou dávnou imaginaci v něm může podnítit.
Vydat se na cestu s Umbertem Ekem je vždy silný zážitek. Ať už jsou to jeho romány, propracované citacemi a odkazy do lákavých labyrintů - anebo obrazové publikace, výpravné bedekry, na jejichž stránkách najednou zjistíme, jak velký a netušený může být svět ve skrytosti. Jak dobrodružné je objevovat protinožce, mapovat biblické země, vyměřovat pozemský ráj. Jakou výbavu je třeba vzít na putování za grálem, plavbu na ostrov Utopie, do nitra země. A pokud se nám zdá, že některá místa snad opravdu existovat nemohla? „Pak byla - často z komerčních důvodů - dodatečně vytvořena. Tak máme například (údajnou) celu hraběte Monte Christa v (reálné) pevnosti If, kterou navštěvují Dumasovi příznivci, dům Sherlocka Holmese v Baker Street v Londýně či dům Nera Wolfea v New Yorku. … Nevíme, kde byly Tassovy Armidiny zahrady, Kalibanův ostrov ani ostrovy z Gulliverových cest, Verneův tajuplný ostrov, Coleridgeovo Xanadu, doly krále Šalomouna, kde je ostrov zrůd doktora Moreaua, Alenčina říše divů a všechny operetní státy nebo Ottokarovo království z komiksů o Tintinovi.“
Svět románů, traktátů, legend a mýtů, představ a smyšlenek, zkrátka - svět slov - Umberto Eco znovu báječně pootvírá - nechává nahlédnout nepřeberné množství dobrodružství, ideálních představ a snů. Ale především - neupozorňuje také na fakt, že slovo je stále podstatné, neboť nechává prostor fantazii rozlehlejší, otevřenější a svobodnější než jakýkoliv obraz? To potvrzuje i romanista a znalec Ekova díla, Jiří Pelán: „Eco, kromě toho že ukazuje prstem na velmi zajímavá témata, je evidentně také člověk, který umí zvolit určitá témata, která mohou rezonovat v tomto konkrétním čase. No a v tomto konkrétním čase je zřejmé, že optická média vítězí nad psaným slovem. Ale jakkoliv je to zřejmé, jasnější je fakt, že živiny pro toto optické vnímání nakonec slovesné útvary vždycky poskytovaly v míře tak bohaté, jak to žádný obraz, který koneckonců je uzavřen nějakým rámem, nenabízí.“