Dějiny idejí a ideologií ve 20. století promýšleli v rozhovoru dva historici

21. leden 2014

Jako intelektuální životopis Tonyho Judta byl zamýšlen rozhovor, který se smrtelně nemocným britským historikem vedl jeho kolega, Timothy Snyder v roce 2009. Tony Judt o rok později zemřel. Knihu v překladu Martina Pokorného vydalo nakladatelství Prostor.

Rozhovor dvou historiků – Timothy Snydera (nar. 1969) a Tonyho Judta (1948–2010) – začal vznikat jako intelektuální životopis druhého ze jmenovaných v roce 2008. Britský myslitel, esejista, Tony Judt už tehdy trpěl nevyléčitelnou nervovou chorobou, amyotrofickou laterální sklerózou, která způsobuje postupnou tělesnou paralýzu a rychle vede ke smrti. I proto souhlasil s rozhovorem, který byl nahráván a následně přepisován. Když v létě příštího roku dospěli k závěru knihy, Judt ovládal pouze hlasivky a oči.

„Byl bych rád, aby zvolená forma, kdy biografická část uvozuje rozhovor o tématech intelektuální historie, čtenáři umožnila sledovat intelekt při celoživotní práci, sledovat rozvíjení a prohlubování ducha,“ říká v úvodu ke knize Intelektuál ve dvacátém století, Timothy Snyder, historik a Judtův žák. A právě osobní historie se stává základem či ilustrací moderních dějin evropských i světových.

Tony Judt se narodil v roce 1948 v Londýně židovským emigrantům. Dědeček z matčiny strany pocházel z Ruska, babička byla rumunská Židovka z Moldávie. Prarodiče otce přišli z Litvy a z Polska, seznámili se v Belgii, odkud přesídlili do Anglie. „Poláci a Židé toho mají společného mnohem více. Obě komunity mají tendenci si myslet, že pokud nevyhlásíte své ústřední postavení jasně a s přehnanou naléhavostí, neustále vám hrozí marginalizace.“

Tony Judt přednášel v New Yorku a naučil se i česky

Studia absolvoval Judt v Cambridgi a v Paříži. A právě ve Francii zaznamenal první pozitivní ohlas na své dílo. „Komunistický přelud je mnohem všeobsáhljší než pouhá sociální demokracie … Nikdo nikdy nemluvil o tom, že ho zklamal bůh sociální demokracie. Ale zklamání způsobené bohem komunismu je mnohem obecnější příběh – a samozřejmě v něm jde právě o ztrátu víry.“

Jako profesor Newyorské univerzity přednášel Tony Judt na britských i amerických univerzitách. Po roce 1989 se intenzivně věnoval změnám ve východní Evropě a blízký vztah měl k českému prostoru – dokonce se naučil česky. „Speciálně v Československu dospěl ústup od politiky a názorové privatizace od rozdrcení pražského jara velmi daleko. „Normalizace“, tedy čistky, jež odstranily tisíce mužů a žen ze všech veřejných či veřejně viditelných funkcí a profesí, proběhla úspěšně. Češi a Slováci se vzdali veřejného života a místo toho se uchýlili k materiálnímu konzumentství a formálnímu politickému konformismu.“

Historik má povinnost o svém bádání mluvit

Rozhovor o limitech, v nichž se pohybovalo intelektuální myšlení ve dvacátém století, je učebnicí historie, přehlednou a čtivou příručkou politologie a dějin idejí. Navíc, na otázku, zda Tony Judt vnímal pro intelektuální přístup ke světu naději i pro století jednadvacáté, odpovídá Martin Pokorný: „Chápal naději, či určité zaměření do budoucna jako úkol intelektuála i v té situaci jednadvacátého století, která intelektuálům v tom klasickém smyslu nenaslouchá. Zdůrazňoval povinnost historika jakožto sociálního kritika, jakožto člověka, který pokud se veřejná diskuze stočí k tématům jeho vlastního bádání, která sám zná lépe než jeho okolí, má povinnost se k němu vyjádřit. Vědění zakládá povinnost. V tomto ohledu je naděje spíš určitým rámcem jednání v tom smyslu, že předpokládá-li vzdělaný člověk, že diskuze může být inteligentnější, než jak právě probíhá, a politika může být věrohodnější, než jak se třeba právě vyvíjí, v tomto ohledu má povinnost k tomu zlepšení aktivně přispět.“

autoři: Milena M. Marešová , Karel Kratochvíl
Spustit audio