David Bazika: Nedívám se, jak to dělají jinde. Fotky z internetu jsou past, která scénografa odvádí od příběhu

Základ pro profesi divadelního scénografa získal David Bazika na stavební průmyslovce, kde byl jeho třídním učitelem a vzorem bývalý mistr světa v ledním hokeji Miloslav Charouzd.

Na ČVUT studoval architekturu, kde se více dozvěděl také o scénické tvorbě. Fakulta architektury umožňovala paralelní studium pro film a televizi a David Bazika pak pokračoval na DAMU, kde absolvoval obor filmová a televizní scénografie.

Díky filmu se Bazika dostal k jednomu z osudových kolegů a přátel Radovanovi Lipusovi. Ten ho pozval do Ostravy, kde jeho scénografie ihned oslovila režiséry Juraje Deáka, Petera Gábora, Václava Klemense či choreografa Igora Vejsadu. Od té doby se David Bazika věnuje téměř výhradně divadelní scénografii.

Od sezóny 2009/2010 je scénografem a šéfem výpravy ostravského Národního divadla moravskoslezského. Připravuje inscenace operní, činoherní, baletní i muzikálové, historické (což je pro něj práce nejnáročnější) i současné. Plně tak slouží čtyřsouborovému divadlu, pro které jen v první polovině roku 2020 chystá Salieriho operu Škola žárlivých, muzikál West Side Story, činoherní Laternu a Testosteron, Glassovu operu Proces a také soudobé opery na festivalu NODO. Pracovat bude i na Dvořákově Rusalce pro Smetanovu Litomyšl.

Na jednom představení pracujeme rok

Díky zkušenosti architekta se loni velkou měrou zasloužil o rekonstrukci komplexu historických budov spojených s Divadlem Jiřího Myrona v Ostravě. Momentálně připravuje zázemí pro velkou zkušebnu a experimentální divadelní prostor Pavilonu G na Černé louce v Ostravě.

Jaká je práce divadelního scénografa od momentu prvního oslovení režisérem? Na jednom představení stráví zhruba rok času. „Nejdříve se s tvůrčím týmem čtou texty, poslouchá hudba, hledají se kontexty. To jsou ty individuální noční můry a telefonáty s režisérem. Pak se divadlu představí výsledek a já se rozdvojím. Jednou částí jsem nadále s tvůrčím týmem, herci i pěvci, druhá má půlka je s technickým týmem. Jsou to dvě nekompatibilní složky. Výsledkem je představení, během kterého divák nesmí tušit, jak to vše může být složité,“ vypráví.

Vedle divadla pracuje David Bazika také na jednorázových projektech, a to ve velkých industriálních prostorách Ostravy. Na krytém náměstí Trojhalí Karolina realizoval v tandemu s režisérem Jiřím Nekvasilem operu Miroslava Srnky Make No Noise nebo Feldmanovu Neither.

Komplikovaná cesta k prostému výsledku

„Máme společnou vášeň pro velké prostory, je velmi inspirativní a intenzivní, ale kdybych tak pracoval každý den, zešedivěl bych. Ten až punkový přístup je ale nesmírně občerstvující, zahodím běžné postupy a sázím na sílu okamžiku. Teď a tady, zítra už ne.“

Trendy ve scénografii ovšem David Bazika nesleduje. „Dnes se dává příliš důraz na něco, co trochu ošklivě pojmenuji jako design,“ naráží na jednoduchá řešení prostoru s pomocí „kopírování“ hezkých obrázků z internetu. „Tomu se snažím vyhýbat, nedívám se, jak se to dělá jinde, nepouštím si videa, nekoukám se na ty obrázky. Je to past, která člověka zahltí a odvede ho od textu, od příběhu.“ Povedená scénografie je pak podle něj ta, jež je po všech stránkách logická, dobře postavená, dobře se skládá, svítí i rozkládá a zároveň v sobě nese emoci a textu dává další rozměr.

A jaká je podstata samotné tvůrčí práce Davida Baziky? „Mám vypěstovanou metodu stresu a permanentního nestíhání, což je peklo hlavně pro mé spolupracovníky v dílnách. Tyto okamžiky nenávidím a miluji zároveň. Výsledek může být velmi prostý, cesta k němu ale velmi komplikovaná,“ uzavírá.