Dám si to ještě jednou aneb Indolúna

To vše se děje společně se snahou zachovat si poslední zbytky lidské důstojnosti. Znovu a znovu se pokouší vyslovovat některá slova, psát, péct bábovky, nakupovat, číst, prostě normálně fungovat. Jedna ucpaná céva v mozku jí vzala schopnost, která jí pomáhala se vyrovnat s mnoha životními zvraty. "Bohužel nemůžu ani psát. Neumím se podepsat. Zní to hrozně. Napsala dvacet knížek a neumí se podepsat."

Možná by se to někomu zdálo zoufalé, ale Iva Hercíková dokázala i v těžké životní situaci napsat hodně silných slov s jejím typickým sebeironickým suchým humorem. Na pár stránkách rozprostřela širokou škálu pocitů týkajících se lásky k manželovi, stesku v exilu nebo bydlení v milovaném Harrachově. Ve chvílích, kdy jí je lépe, se vrací ke spisovatelské rutinně, která kontrastuje s okamžiky, kdy si zapisovala na malé papírky chvilkové záblesky mysli, aby o ně nepřišla. "Mr. Bean - mm ráda jeho gagy, ale když zrychlí a dělá spoustu gest, ztrácím se v nich a přestávám rozumět textu. - Tlapačky, všechno občerstvení, co se dá uchopit. - Umím se taky naštvat, i když zřídka."

Rukopis knihy byl ponechán bez zásahu korektora, se všemi jeho malými nedostatky a chybičkami, aby byla zachována jeho tvůrčí autentičnost, jak přicházely horší i lepší chvilky. Autorka chtěla dokázat, že má ještě naději a sílu psát. Po dopsání knihy však svůj boj (možná jen zdánlivě) prohrála. Spáchala sebevraždu způsobem, o kterém velice realisticky a systematicky uvažuje již na prvních stránkách. Přesto její poslední řádky dokazují, jak výjimečnou a silnou byla osobností a že si uvědomovala každé slovo, které svěřila papíru. "Pár lidí se mnou přestane mluvit, když tahle kniha vyjde, jestli vyjde, když se toho dožiju, takže se o to nebudu starat."

Hercíková Iva, Dám si to ještě jednou aneb Indolúna, Praha, Motto 2009, 86 s.