Česká architektura na prahu moderní doby

V Čechách je jejich nejvýraznějším reprezentantem současný prorektor Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze Jindřich Vybíral. Jeho dvě dosud vydané syntézy Zrození velkoměsta a Století dědiců a zakladatelů se setkaly s kladným ohlasem především u odborné veřejnosti, u historiků i historiků umění. Nedávno vydaná kniha Česká architektura na prahu moderní doby. Devatenáct esejů o devatenáctém století shrnuje autorovy studie, které vznikly v průběhu více než deseti let. Nemínil napsat přehlednou studii o dějinách architektury v Čechách 19. století, ale rozhodl se, jak sám říká, "v souměrně rozmístěných sondách odkrýt její ústřední problémy," předložit nikoli sled uskutečněných staveb, "ale dějiny idejí: v centru pozornosti jsou namísto konkrétních výtvarných forem spíš za nimi skryté nebo paralelní významy."

Česká architektura na prahu moderní doby|foto: www.kosmas.cz

Pokud se ve všech evropských zemích hlásil historismus okázale k "velkým" historickým tradicím, pak v českých zemích mělo toto přihlášení výrazný politický kontext. Podobně jako českým historikům šlo v 19. století o legitimizaci identity mladého českého národa, šlo o to i jeho architektům. Odtud pojetí katedrály jako národní svatyně, odtud počáteční nadšení pro architekturu románskou, považovanou za východní import (rozuměj automaticky slovanský), odtud obliba novorenesance a vypracování její specificky české lokální obměny. Gotika - či neogotika - byla nesprávně považována za styl, jehož kořeny jsou německé, a tudíž zčásti odmítána. Co na tom, že stejně jako v myšlení, i v architektuře bylo hlavní inspirací českých vlastenců právě německé národní hnutí. Do architektury 19. století patří rovněž "svatyně nové doby", tedy moderní konstrukce nádraží, továrních budov, výstavních pavilonů, vodáren. Vybíral dokazuje, že i zde se prosadila neorenesance - teprve Fantův projekt nového nádraží Františka Josefa z roku 1900 se nesl v duchu barokizujícího pozdního historismu.

Stranou Vybíralovy pozornosti nezůstaly ani - jak říká - "domy bez fasády", tedy vězení, konkrétně v Plzni na Borech a v Praze na Pankráci, postavené v 70. a 80. letech. I jejich vzhled odpovídal dobovým názorům na penologii. Na samém konci 19. století se východiskem z historismu stala secese, která se - pochopitelně - stala terčem útoků zastánců historismu. Ze střetnutí vyšla vítězně - nikoli nadlouho, její vítězství bylo za pár let zpochybněno obratem k lidové kultuře jako východisku nového umění. Autor upozorňuje, že tento odklon byl opět celoevropskou záležitostí, české prostředí bylo inspirováno především příkladem anglickým. Spouštěcím mechanismem se stala domácí, pražská Jubilejní výstava roku 1891 a její Česká chalupa. "Vernakulární revival", jak toto hnutí nazývá západní dějepis umění, ovládl Čechy, Moravu (tu především) i Slezsko. Naštěstí ne nadlouho - na scénu přišel modernismus. To už začalo 20. století, jehož odlišná duchovní atmosféra se plně projevila po skončení první světové války. Vybíralovou knihou se jako leitmotiv táhne všudypřítomné autorovo přesvědčení o vzájemné souvislosti různých projevů duchovní kultury dané epochy. Jazyk architektury je zde pokaždé konfrontován s jinými projevy dobového myšlení. Toto pojetí staví knihu nad přehledy dějin umění - je erudovanou sondou do dějin hmotné kultury i do dějin myšlení.

Přes nezpochybnitelnou odbornost kniha osloví i čtenáře-laiky. Odbornost zde není na úkor srozumitelnosti, autorův věcný styl nepostrádá nadsázku či dokonce humor. Příjemně působí hezká grafická úprava a bohatství obrazového materiálu, který tvoří integrální součást práce.

Milena Lenderová

Literární matiné je pořad, který na svých vlnách vysílá ČRo České Budějovice. Internetovou podobu celého pořadu najdete zde.