Boualem Sansal v Praze

Slavnostní uvedení na český trh, spojené s autogramiádou, se uskutečnilo 19. května v kavárně pražského Francouzského institutu ve Štěpánské ulici; ukázky z českého překladu přečetli přední současní herci sourozenci Matěj a Kryštof Hádkovi. Román byl inspirován skutečnou událostí a přinesl svému autorovi i prestižní literární cenu Míru německých knihkupců.

Boualem Sansal se narodil roku 1949, vyrůstal v dělnické čtvrti Belcour na předměstí Alžíru, vystudoval ekonomii a jako inženýr působil ve výzkumu i na univerzitě, jeden čas zastával dokonce vysoké postavení na ministerstvu průmyslu, ale z této funkce byl nakonec z politických důvodů odvolán. Alžírsko nikdy neopustil a na literárním festivalu v Berlíně v roce 2007 byl uváděn jako autor, který žije ve své vlasti v exilu; jeho knihy jsou v Alžírsku zakázány. Sansal, jak sám říká, o emigraci neuvažuje a nikdy neuvažoval. Českou republiku zná velmi dobře, dokonce ji považuje za svoji druhou vlast, neboť jeho první žena je Češka a dvě dcery z tohoto manželství žijí v Praze.

Třísetstránková kniha Němcova vesnice aneb Deník bratří Schillerových je příběhem dvou bratrů, staršího Malriche a mladšího Rachela, jejichž rodiče, matka muslimka a otec Němec, tragicky zahynuli při teroristickém útoku na jaře 1994. Postupně vyjde najevo, že otec byl válečný zločinec, který za druhé světové války vstoupil do SS a prošel několika koncentráky.

Po válce uprchl do Egypta a později se trvale usadil v Alžírsku. Tím, že esesák Hans Schiller zemřel a odnesl si své tajemství do hrobu, pro Rachela nebylo, jak píše autor, ještě světské spravedlnosti učiněno zadost, a proto začne usilovně pátrat po otcových stopách. Za svoji touhu po pravdě zaplatí starší bratr draze; žena ho opustí, přijde o zaměstnání a nakonec spáchá sebevraždu. Mladý muž si po celou dobu vede podrobný deník, po jeho smrti se dostane k Malrichovi, ten se rovněž snaží zhostit neblahého rodinného dědictví, ale po svém a jinak; nacismus srovnává s islamismem, jedné takové skupině dokonce vyhlásí válku. I on si vede deník, na jehož stránkách uvažuje o tom, nakolik se islamismus podobá fašistické ideologii. A dospívá k názoru, že velmi.

Kniha Němcova vesnice aneb Deník bratří Schillerových je psána zvláštním způsobem podání, velmi čtivě, hovorově; oba deníky se vzájemně prolínají, jsou plny otázek, odpovědí i postřehů. Čtenář je konfrontován se dvěma pohledy na svět, se dvěma způsoby psaní, vidění a přijímání reality. Místy však jako by autor vyslovil nejprve tezi a dodatečně pro ni hledal podklad. Text občas vyvolává i rozpaky, působí nepřesvědčivě, zvláště tam, kde se Sansal snaží co nejvíce do knihy zahrnout: hrůzy koncentráků a současně i zavrženíhodné činy islamistů. Zpočátku velmi slibně se rozvíjející příběh posléze poněkud ztrácí. Nicméně celkový dojem z knihy je spíše příznivý, rychlé střídání poloh má napínavý zajímavý spád a autorovi nelze upřít varovné poselství, že každá tragédie se může opakovat, že v historii nic nekončí jednou provždy. Němcova vesnice je především úvahou o genocidě, islamismu a podněcování nenávisti.

Nedávno Boualem Sansal navštívil Izrael, kde pro internetový časopis Izrael Infos ze 6. června uvedl, že i když se v Alžírsku nemůže svobodně vyjadřovat, těší se velké autoritě, jeho slovo má váhu. Internetový časopis LeSoird´Algerie.com z 28. května uveřejnil článek pod názvem Izraelské jaro Boualema Sansala, který škodolibě poznamenává, že Paříží rozmazlený spisovatel se stále více a více vzdaluje své vlasti; své spoluobčany velmi tvrdě kritizuje a ve francouzské metropoli nedělá nic, než chodí po salonech.

Krátce po vydání francouzské verze knihy uveřejnil týdeník Le Nouvel Observateur z 9. ledna z roku 2008 dlouhý rozhovor, ve kterém Boualem Sansal říká: Když jsem začal psát Němcovu vesnici, uvědomil jsem si, že v Alžírsku se nikdy nehovořilo o šoa, nikdy žádný intelektuál nevystoupil s tímto tématem ani v tisku, ani v televizi. Najednou jsem uviděl nápadnou podobnost mezi nacismem a řádem, který vládne v Alžírsku a v mnoha dalších muslimských zemích; vláda jedné strany, rasismus, xenofobie, vymývání mozku, přesvědčení o mezinárodním komplotu, zdůrazňování síly a megalomanské plány. (…) A proto píši a píši, abych mohl mluvit s lidmi, s bratry, s přáteli, s chodci na ulici, a dokonce i s těmi, kteří by nejraději humanismus z celé planety vymýtili.

Za tragédii evropských Židů nesou však odpovědnost především evropské státy, nikoliv muslimské, potažmo islamistické, jak Sansal ve svém pražském entrée opakovaně naznačoval; nepůsobilo také dobře, že autor dost nerozlišoval mezi „fašismem“ a „nacismem“, dokonce několikrát zaměnil Göringa s Goebbelsem, aniž překladatelka – doufejme, že jen přeřeknutí – uvedla na pravou míru.