Bondy a Krajčo v Boudě

Inscenace Bouda Bondy je připravena formálně poněkud složitě, neboť diváci rozdělení do čtyř skupin postupně navštěvují čtyři sekce Boudy, kde se odehrávají inscenace připravené různými režiséry. Nakonec se dělící přepážky zbourají, a tím se všichni sejdou v jednom sále, kde vyslechnou společně poslední část komponovaného večera.

Jednu ze čtyř sekcí naplňuje recitace Radima Vašinky nazvaná Bez paměti žilo by se lépe. Vašinka se Bondyho poezii věnuje dlouhodobě a již mnoho let lze zhlédnout jeho recitační večer v Krytovém divadle Orfeus, které sídlí v Plzeňské ulici. Recitace v Boudě připomíná tak trochu pohádku, tím spíše vyznívají komicky absurdní pointy (adorace Lenina). Seznámení s autorovou poezií v Boudě je velmi krátké a nejvíce trpí ruchy ostatních, paralelně probíhajících produkcí.

Bouda Bondy|foto: Národní divadlo

Surrealistickou vizi První večer s maminkou pro Boudu připravil soubor Buchty a Loutky. Volné řazení fantazijních obrazů s výrazným erotickým podtextem soubor situoval do zmenšeného pokojíčku s jedním obyvatelem, kolem něhož čarovně ožívají vize, sny a vzpomínky. Vedle klasických malinkých marionet (tak typických pro Buchty a loutky) scénou proplouvá obrovský rohlík, spousta zlatých barbín, naddimenzovaný průhledný falus, hovící si v záplavě motýlů... Je patrné, že popisovat "příběh" je zhola nemožné. Výtvarná nonsens féerie se hluku okolí účinně brání tím, že všechen zvuk zprostředkuje divákům pomocí sluchátek.

"Pravidelnější" a také výrazně depresivnější dramata předkládají další dvě produkce. Viktorie Čermáková nazkoušela text Jednou v noci, v němž se bezejmenná žena po výbuchu atomové bomby setkává se svými já v budoucnosti. Apokalyptická Bondyho hra varuje před jadernou válkou i a ekologickou katastrofou. K nepoznání nalíčená Jaromíra Mílová představuje pajdající trosku, která, ač je hlavní postavou, funguje především jako udivený divák nezadržitelné apokalypsy.

Bouda Bondy|foto: Národní divadlo

Návštěva expertů zavede diváky, účastníky exkurze, do moderní mučící laboratoře nejmenovaného totalitního státu. Ondřej Pavelka jako agilní Plukovník výpravě ochotně předvádí promyšlené metody týrání, které mají donutit politické odpůrce promluvit. Stihomam, v nějž přerostla jeho snaha o ochranu prezidenta, se nakonec obrací i proti jeho hostům. Líčení útrap, videoprojekce chirurgických zásahů na vězních i přítomnost žijících torz lidí v kombinaci s nedýchatelným vzduchem v maličké buňce, do níž jsou diváci natěsnáni, činí inscenaci vhodnou jen pro otrlé diváky.

Závěrečná společná část Leden na vsi shrnuje Bondyho myšlení v monologickém proudu přednesu Milana Stehlíka. Některé pasáže se zdají být šílené, jiné vize jsou už dnes potvrzeny. Leden na vsi objasňuje předchozí texty, je jejich završením i klíčem. Projekt připravovaný ještě za Bondyho života je holdem autorovi zpracovaným nevšedním, těžko přijatelným způsobem, který plně rezonuje s Bondyho rozporuplnou postavou.

Bouda Bondy|foto: Národní divadlo

Jediným zpestřením monotematické Bouda Bondy byl recitál Richarda Krajča a trumpetisty Nikolase Grigoriadise, který proběhl bez jakékoliv medializace, takřka v utajení. Krajčo navázal na obdobný koncert proběhnuvší na podzim v Kolowratu. Zahrál průřez ze svých písních od těch nejstarších až po ty nové a ještě nehrané. Kouzlo recitálu tkvělo v nezvyklé akustické podobě skladeb a velmi přátelské atmosféře. Zpěvák během večera navazoval kontakt se skrovným publikem, odpovídal na dotazy, vyprávěl drobné příhody a nebál se shazovat sebe i svého mlčenlivého kolegu. Krajčo chystá celé recitálové turné po českých divadlech, jehož součástí bude i vystoupení ve Stavovském divadle 15. prosince.