Boj v řadách nepřítele

5. prosinec 2005

Vltava - výchozí obrázek|foto:Český rozhlas Vltava

Když se mladý muž dostane od sportovního letounu ke stíhání bombardérů, z Prostřední Suché na Těšínsku do Afriky, je účastníkem první velké výsadkové operace v dějinách vojenství, v sedmnácti letech je obviněn jako "západní špion", stane se granátníkem nebo horským myslivcem, mohlo by jeho vyprávění mít příchuť romantiky a dobrodružství. Upřesníme-li okolnosti, prostor a čas, čímž se dostaneme do reality druhé světové války, je okamžitě jasné, že nešlo o nějakou chvilkovou rozmařilost, neboť ona doba s romantismem naprosto nepočítala.

F. Emmert se ve své knize zabývá opomíjeným faktem, že ve wehrmachtu sloužily i tisíce rodilých Čechů. Aby vše ozřejmil, pro příklad shromáždil osm vyprávění veteránů wehrmachtu, které spojovala výrazná okolnost - jejich příslušnost nebo blízký vztah k českému státu. Sedm z nich pocházelo z neklidné oblasti Hlučínska či Těšínského Slezska. Obyvatelé tohoto regionu (Češi, Němci, Poláci, Židé) zažívali nepokojná období hraničních válek a územních nároků. V roce 1938 se Těšínské Slezsko dostalo pod brutální polskou okupaci. V září 1939 bylo Polsko napadeno německou a sovětskou invazí a Těšínsko se postupně stalo součástí Velkoněmecké říše. Jeho čeští obyvatelé se dobrovolně nebo nuceně stali německými občany a nic nebránilo mobilizaci jejich mužských příslušníků. Osmý příběh je oproti předchozím opačný, neboť jeho vypravěč, Georg E., pocházel z Bavorska a v poválečném Československu musel zůstat v zájmu "zachování chodu národního hospodářství" (jeho rodina se věnovala sklářské výrobě).

Obal knihy Češi ve wehrmachtu|foto: Nakladatelství Vyšehrad

Emmertova kniha líčí nejen válečné osudy odvedených vojáků, jejich vytrvale uchovávané pocity české příslušnosti, ale také tragické vyústění jejich nedobrovolné účasti v řadách, pro ně samé nepřátelské armády. Jen jedinému z vypravěčů se podařilo dezertovat a připojit se k československému zahraničnímu odboji (Otmar Malíř). Relativní štěstí měli ti, kteří se domů vraceli z americké internace (Štěpán V.). Další hrůznou zkušeností však prošli ti, kteří se dostali do sovětského zajetí, do gulagu a na návrat do vlasti museli čekat i několik let (Jan K.). Ostatně ani po návratu nečekaly tyto muže právě nadšené ovace. Po roce 1948 je většinou čekalo vězení (O. Malíř) nebo nucené práce v uhelných dolech (Alois R., Gerhard B., Gregor E.). Mimo konkrétní osudy připojil autor informativní úvod (Veteráni wehrmachtu a mnohdy i československé zahraniční armády) a závěr vysvětlující mnohé dosud nedostatečně jasné či zamlžované pojmy (Průnik německého občanství do českých zemí během okupace a jeho důsledky po roce 1945). Vhodným doplňkem je i Krátká chronologie hlavních událostí druhé světové války.

Útlá, ale hutným textem a pohnutými osudy naplněná kniha je důkazem i upozorněním na fakt, že období druhé světové války nebylo jen černobíle rozdělenou frontou na dobré a zlé, nacistické okupanty a proti nim postavené hrdinné obránce. Právě z tohoto konkrétního příkladu Čechů, žijících v okrajových, hraničních oblastech státu, je zřejmé, že komplikované vztahy se projevují především v extrémních podmínkách. Vždy jde o střet několika zájmových skupin, o vládu většin a obranu menšin, o schopnost tolerance a škálu možností společného soužití.

František Emmert, Češi ve wehrmachtu. Zamlčované osudy. Vyšehrad, Praha 2005, 200 s.

autor: Milena M. Marešová