Básnické dílo od Maceškové po Kameníka
„Ještě se nám nestalo, aby se básně prodávaly tak úspěšně jako vaše,“ uznal Jan Seiner, ředitel nakladatelství J. R. Vilímek o prvotině Jana Kameníka. Poezie Ludmily Maceškové, autorky skryté pod pseudonymem Jan Kameník, nyní vychází v souborném vydání. Knihu nazvanou Básně vydala společně nakladatelství Triáda a Torst.
Napadlo někoho v roce 1944, kdy debut vyšel, že za poetickým jménem zvukem odkazujícím k pevnosti a odolnosti, je ukryté příjmení křehké, květinové? Možná, že v době, kdy sbírka Okna s anděly vyšla, se ještě tolik nebažilo po skandálních odhaleních, a navíc, onen poetický projev, jak víme z reakce Bedřicha Fučíka, literárního kritika a nakladatelského šéfredaktora vydavatelství J. R.Vilímek, jenž se Kameníkova díla editorsky ujal, působil „mužně“. A právě Fučík navrhl, aby se skryla Macešková a s dílem na literární scénu vystoupil Kameník.
Psát „jako žena“, psát „jako muž“ Jak čteme ve skvělém Doslovu editora svazku Jiřího Opelíka: „Pro ni nebyla poezie profesí nebo zábavou nebo exhibicí, ale ´egoistickým´aktem sebeosvobození. Podávala jí důkaz výjimečné (umělecké) schopnosti, která navenek manifestovala nepotlačitelnou individualitu a dovnitř vracela ztracenou sebedůvěru a která jí umožňovala pozvednout se z materialisty ubíjejícího života do vyšších duchovních poloh, podporujíc tím zároveň její úsilí o mystické setkání s Bohem.“ Tato žena píšící v mužském jméně tvořila mimo pohlaví či zároveň přes ně, ve snaze obrátit se, vymanit, mimo tělo i materii.
Život spíš šeďDruhé upozornění směřuje k podivnému soužití tvůrce Kameníka se ženou Maceškovou. Jako by se rozdělovala, zapomínala, opouštěla. Možná to tak bylo a poezie byla příležitostí k úniku, ne zkouškou „jiného šatu“, ale „bytí v něm“. Vždyť nahlédneme-li jen zběžně do životopisu Ludmily Maceškové, nedivíme se. V době vydání prvotiny byla tehdy šestačtyřicetiletá žena podruhé vdaná, opět nepříliš šťastně, ostatně i tento svazek zanedlouho ukončil rozvod.
Jaká je ale Kameníkova poezie? „Jsou to obrazy, jakými se vyznačuje dobrá poezie: zároveň dostředivé a odstředivé, samoúčelné i funkční, sólující i spolupracující,“ naposledy citujme z Doslovu, který je mimochodem precizní a pro vstup a porozumění dílu, dokonale potřebný.
Poezie logická i mystickáV konkrétním pak čteme: „Jsem spád, let poslání a toho spěchu pln,/ proč s vroucím nadšením jsem ale zůstal sám?/ Cval jiskry příliš divoký snad minul cíl/ a v dálce blesk jak světlušky se jeví hra./ Buď v ohni klid a chlad a přeskoč vlastní tvar,/ dej, blázne, v sázku vše: i tvar, i proměny,// neb trč a dočkej v bídě chvíle proměny,/ spusť do přítoku vláhy džbán, až bude pln,/ on přetékaje z míry ulehčí si sám.“
Básně Jana Kameníka jsou nepřístupně halené do specifika neologismů či zřídka užívané, náročné stavby veršů. Šlo o tvůrce, který ovládal nelehkou formu sestiny i sonetu, promlouval vysoce symbolistním aparátem s podkresem mysticismu. Že je to poezie vynikající pocítí čtenář záhy, že zde zanechal stopu originální duch vládnoucí uměním, ohodnotíme s téměř každou stránkou. Že pročíst se básnickým dílem Jana Kameníka nebude snadné, netřeba připomínat. Ale zároveň, že vložená námaha nebude marná, je evidentní, nezvratný fakt.
