BáSnění Stanislava Berana

Stanislav Beran se narodil v roce 1977 v Jindřichově Hradci, vystudoval Univerzitu J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, v kterémžto městě mu vyšla i jeho prvotina, básnická sbírka Zlodům. Ač Jihočech, do severních Čech, obzvláště do Děčína, se s obsedantní urputností vrací a buď jako divák, nebo autor, se účastní tamního literárního festivalu Zarafest. Literaturu se svou nezáživnou prací manažera ve farmaceutické firmě nikdy nespojoval, byla a zůstává pro něj způsobem úniku před pěnou dní.

K poezii, kterou má člověk rád, se klidně vrací třeba i po deseti letech, jen tak, že ho to prostě napadne a celý večer si v ní vydrží číst, protože ho to prostě baví.
Stanislav Beran

V brněnském nakladatelství Host vydal dvě sbírky povídek – Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa, která kromě názvu zaujala zjevně i něčím, co recenzenti nazvali carverovsko-balabánovským stylem, a  sbírku Žena lamželezo a polykač ohně, kde zmíněný styl poněkud rozvedl.

Kromě knih povídkových vydal i novelu Hliněné dny, odehrávající se na místě posledního uranového dolu v Čechách neboli v „ďáblově prdeli“. Román Vyšehradští jezdci na pozadí politických procesů z padesátých let připomíná pozapomenutou historii stejnojmenného pražského pouličního gangu. Beranovou zatím poslední knihou je Kocovina, sudetská historická freska, bláznovo melodrama a historie Divokého Východu v jednom.

Beranovy texty byly přeloženy do angličtiny, polštiny, maďarštiny, arabštiny a lotyštiny, zařazeny do několika antologií, časopisecky vyšly například v Revolver Revue, Hostu, Welesu, Psím vínu, Pandoře nebo v RozRazilu.