Balada pro banditu s vozíčkáři

3. červenec 2012
Mozaika
02670034.jpeg

Pamatuju si přesně okamžik, kdy jsem pochopila, že handicapovaný jedinec jsem já. Bylo to na prvním představení, které v brněnské Martě sehráli posluchači JAMU, kterým my, slyšatci, jsme říkali hluchavky.

Ohromeně jsem si tehdy říkala, že kdyby nepřinesli obecenstvu nic než tento pocit, mělo by to velkou cenu pro humanizaci naší nehumánní společnosti. Teď se ten pocit vrátil v divadle Barka. Proslulou Baladu pro banditu tu hrál zajímavý soubor složený z vozíčkářů, někdejších chovanců Ústavu sociální péče pro tělesně postiženou mládež na brněnské Kociánce, a jejich kamarádů, pro něž je dobré jméno choďáci.

Říkají si Divadlo Járy Pokojského, a jak už sám název naznačuje, je tu cosi společného s divadlem nejslavnějšího českého vynálezce a proslulého dramatika. Však taky právě před mnoha lety na Letním táboře secvičila skupinka lidí scénku ze hry Posel světla a její úspěch je povzbudil ke studiu dalších cimrmanovských her, teprve poté došlo i na jiný repertoár – po sklepáckých Mlýnech si zahráli Limonádového Joe a zatím skončili právě u Balady pro banditu, protože po intelektuálním cimrmanovském humoru toužili zkusit si něco pohybově náročnějšího.

Divadlo, které propaguje integraci handicapovaných do společnosti, působí pod záštitou brněnské křesťanské nadace Archa Community a podílí se na jejích aktivitách (výtěžek představení se vrací Arše a jsou z něho financovány potřebné věci, jako například auto pro přepravu vozíčkářů, rekondiční pobyty, letní tábory apod.). Útočiště našlo v divadle Barka, které je bezbariérové a tudíž umožňuje vstup i dalším vozíčkářům, ale hraje i v dalších lokalitách na jižní Moravě i jinde (nepřekvapí, že také v Janských Lázních).

I když má za patnáct let své existence divadlo hodně za sebou, zdá se, že velký ohlas Balady soubor trošku zaskočil. Jak mi napsala Aneta Šedá, režisérka této inscenace: „Je to tak trochu zázrak. Jsme totiž opravdu všichni amatéři – nevíme, jak se divadlo má dělat, každou hru režíruje někdo jiný, o jevištním pohybu a řeči nemáme páru – je to věc intuice a proto nás těší, že nám to zatím vychází.“ Možná je to právě tím. Chybí tu totiž pravý divadelní kalkul, dalo by se dokonce říci, že si tu nikdo na nic nehraje, všichni prostě jsou.

Uhdeova hra, kterou po legendární inscenaci v tehdejším Divadle na provázku hrál v sedmdesátých letech s velkým úspěchem také pražský amatérský soubor Lucerna a která od devadesátých let prošla třinácti profesionálními divadly, k tomu poskytuje výborný základ. Jsou to vlastně jen jednoduché, na dřeň očesané situace protkané báječnými písničkami, které díky Štědroňově hudbě už dávno zlidověly. Nepotřebuje žádné scénografické kouzlení, však se tu taky hraje na prázdné, odrané scéně, jedinou rekvizitou je židle, kterou občas někdo přinese, a klacky místo zbraní. Kostýmy jsou jednoduché, skoro civilní, s náznaky lidové stylizace. Jediným efektem jsou rozsvěcované a zhasínané svíčky a tomuto prostičkému rituálu všichni rozumíme. Jen to chce umět muzicírovat (a to obstará malá kapela Joe Band na scéně), zpívat (a to všichni umí a představitelka Eržiky Eva Křivánková dokonce tak, že se tají dech) a podvolit se rytmu představení. Pokud je tu vůbec co hrát (a to se týká především, ale nejen, postavy lstivého krčmáře Mageriho, kterého hraje Petr Babička, jeden z pěti vozíčkářů), pak ustrneme v údivu nad samozřejmostí, s níž si herci s takovým úkolem poradí.

Soubor, který vládne ironií i sebeironií, se od počátku snaží, aby nebyl posuzován shovívavě jen proto, že někteří z herců jsou handicapovaní. Tady se jim to podařilo dokonale. Za chvíli prostě zapomeneme, vnímáme jen dokonalou souhru všech, ať se pohybují jakkoli, vnímáme neuvěřitelnou pozitivní energii, která proudí z každé věty, tónu, kroku, toneme v úžasu nad prostou krásou jejich konání. Rodí se v nás pocit vděčnosti za dar, kterého se nám dostává, cítíme, že jejich integrační program se nezastavil, protože dokázali integrovat nás, obecenstvo. Skoro se o tom zážitku, který prokázal, že divadlo má léčivý účinek, nedá psát. Ale to je právě divadlo ve své prapůvodní podobě…

Autor:Eva Stehlíková