Antický kolos na současném jevišti
Národní divadlo v Praze uvedlo v nekompromisně doslovné verzi příběh o Atreově rodu Oresteia, kterým se bavili athénští občané před dvěma a půl tisíci lety. Jediná dochovaná antická trilogie sleduje řetězec utrpení mýtického rodu. Jeho tragická příčina tkví kdesi v minulosti, kdy se zpupní pozemšťané provinili proti panujícímu božskému řádu. Hrdinové hry, vítěz trojské války Agamemnón, jeho nevěrná žena Klytaimnéstra, děti Orestés a Élektra, nyní sklízejí, co jejich předkové zaseli. Monumentální trilogie se předkládá divákovi 21. století, konzumentovi rychlé, klipové, virtuální kultury. Jak setkání dopadne? Porozumí velkolepým veršům a bude mít pro ně dost trpělivosti?
Dnešní divadlo musí o své příznivce tvrdě bojovat, vytáhnout je z pohodlného křesla, důkladně prohřátého v blízkosti televizní obrazovky. Divadelní podnikatelé nabízejí různá lákadla a cukrátka, aby své sály naplnili. Národní divadlo není komerční podnik a může si proto dovolit uvádět náročné kusy a tak trochu zariskovat. Z rodiny takových projektů je i poslední premiéra Národního divadla v minulé sezóně, Aischylova trilogie Oresteia. Dramaturgie to vzala s náročností opravdu důkladně: tragédii neosvěžuje komická dohra ani žádné odlehčující prvky. Moderní překlad se nedočkal razantního krácení a diváka čeká čtyřhodinová zkouška napjaté pozornosti. Z jeviště se na něj hrnou proudy slov, herecké akce jsou tesány do velkých gest a patetických monologů. Výsledný tvar nutně sklouzává ke statické recitaci, kterou se režisér Ivan Rajmont snažil oživit mimoběžnými, nenápadnými akcemi v pozadí nebo samoúčelným přesunem dekorací.
Pokusem o přiblížení se k antickému pojetí divadla je hudebnost inscenace. Hudba provází většinu textu a vyvolává dojem melodramatu. Postavy přecházejí z recitace do zpěvu, doprovázeny komorním orchestrem. Ani hudební stránka není líbivým krokem směrem k divákovi. Hudba Martina Dohnala se nestává podbarvujícím průvodcem slova, její disharmonické tóny spíše drásají a provokují.
Velkou roli ponechala režie antickému chóru, velkému sboru postav, jenž podává obraz o minulých událostech, komentuje děj, stává se i přímým účastníkem tragédie. V první části trilogie je to skupina athénských starců, ve druhé sbor otrokyň a v poslední Erínie, které štvou Oresta za matkovraždu. Divák si musí zvyknout na jejich předlouhý narativní projev, který postrádá jakýkoliv náznak dramatičnosti. Oresteia má skrytou dramatičnost slova, k níž se divák musí pracně dobývat skrze hory textu.
Scénu nezahlcují jen slova, ale i hmotná dekorace. Prosté lineární tvary utváří Agamemnónův palác, mohutnost stěn je však působivě tíživá a podporuje monumentálně tragickou atmosféru hry. Škoda, že se režisér Rajmont pokusil dekoraci využít i ke zdánlivému oživení inscenace. Stěny paláce krouží na točně, rozkládají se v jakousi pláň a opět skládají v architekturu. Nezdá se, že by takový postup měl oporu v textu. Snaha o oživení antické tragédie v plném rozsahu je výjimečná. Zda-li je pro moderního diváka dostatečně zajímavá, ukáže až pohled do hlediště v příštích reprízách.
Nejposlouchanější
-
Eric Westphal: Koncert v oranžérii. Zkouška smyčcového kvarteta jako komedie
-
Ztracený generalissimus. Pátrejte s námi po největším obrazu v Československu
-
Jak obstojí Lízinka na škole pro popravčí? Poslechněte si mrazivě černý román Katyně Pavla Kohouta
-
Ladislav Grosman: Rendez-vous strýce Davida. Ořechová postel
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
