Anglická královna s českou duší
Stavovské divadlo uvedlo v české, a zároveň kontinentální premiéře hru Petera Morgana Audience, u nás uváděné pod názvem Audience u královny. Režie inscenace, v níž hlavní role královny Alžběty II. byla od počátku zamýšlena pro Ivu Janžurovou, se ujala filmová režisérka Alice Nellis. Recenzi připravila Jana Soprová.
Vůbec se nedivím, že se tato hra v Česku uvádí jako první po Británii. Hra má totiž tak svrchovaně anglické téma, že patrně nikdo neměl odvahu pustit se do ní mimo Británii. A navíc, Helen Mirrenová, které i díky filmu Královna postava Alžběty II. doslova přešla do krve, nasadila opravdu vysokou hereckou laťku. Takže není divu, že jsem byla vůči českému uvedení značně skeptická. Nicméně přesvědčila jsem se, že i takové téma, jako je šedesát let pravidelných schůzek britské královny s jejími ministerskými předsedy (bylo jich dvanáct, na scéně jich uvidíme sedm plus jednu ministerskou předsedkyni), může být zábavné a zajímavé i mimo Británii. Jedná se ovšem o českou verzi anglického humoru, ale i tak není marná. I když s ní lze polemizovat, a hledat na ní mouchy.
Britská inscenace sice působila více kabaretně (což mi připomnělo stejný rozpor ve srovnání britské a české verze Královy řeči), bylo v ní ovšem zřetelnější zdůraznění důstojnosti a, promiňte ten výraz „kinderstube“ majestátu. Pro ilustraci: nedokážu si představit, že by v reálu a tedy i britské inscenaci královna, byť mladičká a nezkušená, sbírala bonbon ze země, či že by si ministerský předseda, byť sebevětší buran, dovolil držet při fotografování královnu kolem ramen. To by snad šlo v sametových Čechách, ale v Anglii nikdy! To jsou ovšem jen drobné výtky k jinak povedenému dílu.
Čtěte také: Chodící známka i shakespearovská dáma, britská královna veřejná a soukromá
Česká verze překladu Zuzany Joskové odhalila, že autor dokázal do tématu svrchovaně britského nenápadně vetkat obecně platný příběh o kontrastu řádu a chaosu, tradice a permanentní změny, s připomínkou, že jedno bez druhého nemůže existovat. Svým způsobem je to tedy pohádka o královně, oslavující ctnosti dobrého monarchy – schopnost vlastního názoru, ale i empatie a loajality. V naší inscenaci se děj odehrává na decentní scéně Matěje Cibulky, kde dvě nezbytná křesílka doplňuje kompozice obrazů na zadní stěně, které buď logicky dotvářejí interiér paláce, nebo se v proměně stávají dokumentem či komentářem ke konkrétním událostem. Scéna je tak vhodným doplňkem herecké akci, stejně jako kostýmy Kataríny Hollé, jemně připomínající dobové trendy i nadčasovost královnina šatníku, ale i hudba Jana Ponocného, omezující se na spíše tušený, tichý, ale zapamatovatelný doprovod pro vyřčená slova či vzpomínky.
Pozornost logicky upřena na herce
Iva Janžurová se ujala role Alžběty II. s pokorou, a zároveň záviděníhodným temperamentem a kondicí. Její Alžběta po celou doby tzv. nesleze ze scény, a v krátkých intervalech se ještě musí herečka za scénou převléknout a přehodit si paruku. Janžurová vše zvládá suverénně, stejně jako přeskakování do různých věků královny (hraje ji v rozmezí 25 až 86 let). I když rozhodně nerezignuje na jistou podobnost s britskou královnou, nabízí zároveň obecnější portrét vládkyně – symbolu historické stability. Má v sobě vznešenost, schopnost empatie, soucitu a humoru. A neschází jí ani ženskost. Chvílemi se možná více než reálné vládkyni podobá dobrým královnám z českých pohádek. Navíc se v této roli herečka téměř zbavila iritujících zpěvavých větných zakončení, je britsky striktní, a zároveň česky laskavá.
Stejně tak kolísá mezi „britskostí“ a „českostí“ i její komorník, komentátor dějů, Jan Hartl. Jeho strnulá služebnost je méně přirozená než u britských herců, a jistá škodolibost v mimoslovních komentářích pohledů i pohybů patří už jednoznačně do výrazového slovníku českých herců. Přehlídka politiků působí zajímavě, i když chvílemi přece jen poněkud zdlouhavě.
Ve vzpomínce tak zůstane především Margaret Thatcherová Taťjany Medvecké, přesně vystihující rovnováhu mezi ambiciózní sebevědomou ženou, která uspěla v mužském světě, i trochu směšnou, dravostí dcerou hokynáře, která se vyšvihla a nehodlá své postavení ztratit. A ovšem – Harold Wilson Igora Bareše, i proto, že mu autor napsal pěkný osobní příběh. Jaké bylo jeho přátelství s královnou doopravdy, se nikdy nedozvíme, nicméně sled jejich setkání během několika let má překvapivou gradaci i příběh dojemný až k slzám. Barešův Wilson přesně dávkuje kombinací vysoké inteligence, otevřenosti a sympatického humpoláctví. Inscenace má šanci zaujmout diváky vtipem, elegancí i soustředěnými výkony celého týmu.
Nejposlouchanější
-
Město ve stínu. Soumračné příběhy Jakuby Katalpy, Anny Bolavé, Franze Werfela a dalších autorů
-
Anna Saavedra: Dům U Sedmi švábů. Příběh magické stavby, kterou se majitel rozhodl zdemolovat
-
Miloš Doležal: Jako bychom dnes zemřít měli. Život a smrt Josefa Toufara, kněze umučeného StB
-
Jezero. Syrovou, apokalyptickou prózu Bianky Bellové čte Petra Špalková