Anežka Konečná: Společný zpěv nám chybí

2. květen 2018
Anežka Konečná

„Člověk dnes musí být tramp nebo folklorista, aby byl kompletní. Přes písničky a tanec vznikají přátelství na celý život,“ říká Anežka Konečná, která přivedla do pražských klubů cimbálové a jiné lidové muziky a objevila zde pro ně nečekaně početné publikum.

„S Folklorními mejdly je to složité, mají bohulibý záměr, ale rozrostla se do obřích rozměrů a začínají tím pádem pozbývat osobnější rovinu. Nejradši mám, když se sejde pár lidí ve sklípku a rozkazují si písničku přes písničku. Ten, kdo si ji vymyslí, začne zpívat a muzikanti ho doprovodí. Když jsou zpěváci dva, muzika se přidá k tomu lepšímu. Ale i na Folklorních mejdlech nám už vyrůstají obstojní rozkazovači před muzikou.“

Kolektivní zpívání bývalo dřív běžné, v poslední době stále víc lidí hledá a nachází ve folkloru něco, co jim v životě chybí.

Anežka Konečná

O tom, že také Praha má svůj folklorní život, svědčí kalendář, který vypisuje devadesátiletý pan Fiala, člen Slováckého krůžku. Až na tři nebo čtyři dny se každý měsíc pořádá den co den nějaká akce, která se týká moravského nebo slovenského folkloru.

Prvomájovou Vizitku o Anežčiných nevinných i osudových setkáních s hudbou napříč životem uvedl soubor Čečera z Moravských Kopanic.

Milé tetičky, ženy a dívky ze Starého Hrozénkova a Žitkové, které jsou krásně nachýlené k lidovým písničkám a vedle toho se starají o krojovou kulturu a nářečí.

Na Moravských Kopanicích se Anežka cítí doma, byť pochází z Brna. Poznala je v patnácti letech.

Po té krajině jsem pak prahla. Když jsem byla ve městě, často jsem se viděla na Vyškovci, jak tam sedíme na dvorku a třeba děláme dřevo. Ale život je tam tvrdý, narážíte na složité vztahy, místní lidé si k sobě nepustí hned každého.

V ZUŠ, kde se Anežka učila hrát na housle, objevila mezi jednotvárnou hudbou školních přehrávek skladby Bohuslava Martinů. „Byl to velký světoběžník, ale vždycky věděl, odkud pochází. Taky Leoš Janáček mě zasáhl. Tím, jak umí vyslovit člověčí tíseň a zároveň svou hudbou těší a léčí. Leoš vedle Bohouša jsou moje velikánské lásky.“

V Anežčině rodině hrálo na housle všech pět dětí. „Do muzikantské úlohy nás uvrhla maminka a jsme jí za to vděční. Všichni jsme prošli folklorním kolotočem, který nás od dětství do teď stále spojuje. Rádi si spolu zahrajeme.“ Rodinné vystoupení na slavnosti Slováckého krůžku v Brně zaznělo i ve Vizitce.  

Zdálo by se, že poslouchám jen folklor, vážnou hudbu a jazz, ale ve skutečnosti jsem velmi otevřená a houbovitě saju kdeco, vysvětlila mladá folkloristka, která jako poslední hudební ukázku vybrala „trochu šílenou zvířecí polívku s balkánským kořením, klezmerem, hiphopem i diskem - kapelu Tygroo.“

  • Hudba
  • Rozhovor
  • Hosté Vltavy