Adina - průměrná hra o českých běsech a můrách
Lehkomyslná, prostořeká, cynická, promiskuitní, libující si v luxusu, ale také velmi inteligentní a vtipná, atraktivní, ochotná využít svých známostí "nahoře", aby pomohla tomu, kdo zrovna potřeboval - takové charakteristiky se hodí k hvězdě českého předválečného filmu Adině Mandlové. Její životní osud inspiroval Čechoameričanku Milenu Jelínkovou k sepsání hry, jejímž tématem je kolaborace a "lámání charakterů" v českých podmínkách. Světovou premiéru měla Adina v pražském Divadle na Vinohradech v režii Martina Stropnického a s hostující Veronikou Žilkovou v hlavní roli.
Těm, kteří hned na počátku 90. let sáhli po poněkud sebestředné autobiografiii Dneska už se tomu směju, je pošramocený příběh Adiny Mandlové (1910-1991) známý. Na počátku 30. let se dychtivá slečna (už ale se zkušenostmi z pobytu v exkluzivním pařížském penzionátu) vydává do Prahy, snaží se svou krásu a prostořekost prodat ve filmu. První pokusy nebyly zrovna úspěšné, v roce 1933 jí ale Hugo Hass nabídl roli ve filmu Život je pes - a Adina zde poprvé zazářila. Hass nad ní držel ochrannou ruku, dávál jí hereckou průpravu, posléze se z nich stali milenci a bydleli spolu. Slavný herec a režisér uvedl začínající herečku do tzv. Tafelrundy, vyhlášené společnosti umělců a intelektuálů, kde se Adina seznámila s Poláčkem, Voskovcem a Werichem, Peroutkou, Karlem Čapkem a Olgou Scheinpflugovou.
Mandlová začíná dostávat velké filmové role, postupně se osamostatňuje, neurotického a nevyzpytatelného Haase nahrazuje nový "dobroděj", velkopodnikatel Fred Svítil, který Adině zajistil pár let života v přepychu. V kolotoči banketů, recepcí s prominenty a luxusních dárků si možná ani jasně neuvědomila, že bezpečí předmnichovské republiky je pryč, že přátelé z Tafelrundy nedobrovolně zmizeli či zemřeli. "Kdybych byla setrvala ve společnosti lidí z Tafelrundy, byla bych nejvýš pravděpodobně v roce 1939 emigrovala, a tím se vyhnula mnoha bolestným a trapným zkušenostem. Místo toho jsem zůstala v Československu a chrochtala spokojeně u plného žlabu, bez něhož už jsem si život nedovedla představit," píše Mandlová po letech.
Bohužel Adinina filmová hvězda září nejjasněji právě za protektorátu - herečka je v kurzu, natáčí své nejslavnější filmy (Kristián - dostává za něj Svatováclavskou cenu, Kouzelný dům, Hotel Modrá hvězda, Noční motýl, Sobota), uplatňuje se i v divadle, spolu s Baarovou, Gollovou, Oldřichem Novým či Vlastou Burianem patří mezi nejlépe placené herce. Muži po ní blázní a ona se tomu nebrání, vztahy s vysoko postavenými Němci s legitimací NSDAP bere čistě účelově: nechává si např. kupovat drahé věci od Hermanna Glessgena, vedoucího filmového referátu v oddělení kulturněpolitických záležitostí Úřadu říšského protektora; masochistických choutek vlivného divadelního referenta doktora Oehmkeho využije k vydírání a donutí ho, aby se zasadil o znovuotevření vinohradského divadla. Šušká se o ní, že spí se samotným K. H. Frankem, že od něj dostala nádhernou vilu, ona nad fámami jen lehkovážně mávne rukou, ale "vlastenecké veřejné mínění" má jasno. Manželství s malířem Zdeňkem Tůmou končí po roce jeho sebevraždou, s hercem Vladimírem Šmeralem se Adině narodí mrtvá holčička.
Jenže to pravé peklo má teprve přijít: hned v květnu 1945 byla Adina Mandlová zatčena a obviněna z kolaborace a noviny rozpoutaly pravou štvanici. Několik měsíců herečka strávila ve vazbě v pankrácké věznici a zažila si od českých vyšetřovatelů a dozorců své, ale nakonec byla pro nedostatek důkazů propuštěna na svobodu. Na základě tzv. malého retribučního dekretu však musela zaplatit stotisícovou pokutu. Pochopila, že ve "svobodném" Československu ztratila veškeré možnosti pokračovat ve filmování, a díky rychlé svatbě s válečným pilotem RAF Josefem Kočvárkem-Knightem se jí podařilo emigrovat do Anglie.
Postupem času se v Anglii dostane k divadlu a hraje v televizi, ale comeback k předválečnému úspěchu se nekoná; rozvede se, znovu vdá a znovu rozvede. Trochu štěstí a klidu najde až v polovině 50. let v manželství s homosexuálním módním návrhářem Benem Pearsonem, se kterým vydrží sedmatřicet let.
S nařčením z kolaborace se však Adina Mandlová nemohla smířit nikdy, a tak když jí v roce 1966 produkce karlínského divadla nenadále nabídla hostování v hlavní roli muzikálu Hello, Dolly, po určitém rozmýšlení přijala: "... můj dávný tajný sen se měl uskutečnit, po všem utrpení a ústrkách, kterých se mi doma dostalo, měla jsem se znovu stát platným členem kulturní obce, která mě až dosud odmítala." Z téhle šance ale nakonec sešlo, Mandlová vystupování sama zrušila, když vyšlo najevo, že české herečky a herci proti ní sepsali petici. Do Čech se vrátila až v roce 1991 po Pearsonově smrti, přijela vlastně jenom umřít.
"Rádi bychom, aby hra o Adině byla 'českým příběhem'. (...) Aby byla pohledem na naše bolestné i směšné kompromisy a na nás jako jejich protagonisty. Pokusem zachytit naše traumata i euforie, vrcholy a pády. To vše bez mýtů, glorifikace, sebemrskačství, zato s ambicí dozvědět se o sobě trochu víc," říká o inscenaci režisér Stropnický. Jenže z výsledků této ctižádosti zůstává divák rozpačitý.
Autorka převzala a upravila některé epizody z Adininy autobiografie, umně je převedla do hereckých replik, režisér je poskládal do ilustrativních obrazů nelehkých období českých dějin, kdy se takzvaně lámal chleba a v mezních situacích se rázem odhalily skutečné povahy lidí. Jenže žádná očistná katarze se nekoná, zůstáváme u moralistního popisu poklesků, křivd a bolestných zklamání, navíc některé scény sklouzávají až ke kýčovité křečovitosti (porod mrtvé dcery a především závěrečný návrat "zlatých hokejových hochů" z Nagana).
Veronika Žilková se při premiéře se svou postavou ještě "neporovnala", zvláště zhýčkaná Adina z dob, "kdy jí patřil svět", působí v jejím podání příliš silácky až spratkovitě, bez potřebné špetky noblesy; stárnoucí sarkastická dáma, která s mnohaletým odstupem ve vile na Maltě či během pražského pobytu s hořkostí rekapituluje omyly vlastního života, je mnohem uvěřitelnější.
Je možné, že inscenace Adiny vzbuzovala díky atraktivnímu tématu a propagaci stoletého jubilea Divadla na Vinohradech až přílišná očekávání; realitou zůstává, že Milena Jelínková, autorka skvostného scénáře k filmu Vladimíra Michálka Zapomenuté světlo, tentokrát vytvořila průměrný text o českých běsech a můrách a že Veronika Žilková na svou velkou roli na vinohradském jevišti stále čeká...
Milena Jelínková: Adina
Režie: Martin Stropnický, dramaturgie: Martin Velíšek, scéna: Šimon Caban, j. h., hudba: Petr Malásek, j. h., kostýmy: Simona Rybáková, j. h.
Světová premiéra v Divadle na Vinohradech 30. listopadu 2007.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
