365 mrtvých jako dní v roce. Dokument o poválečném masakru v Rovensku pod Troskami

02884130.jpeg
02884130.jpeg

Je nám líto, ale k tomuto audiu již vypršela autorská práva.

Druhá světová válka neskončila 8. května 1945. Lidé umírali po stovkách ještě pár dnů poté. Odplata na Němcích za léta ponížení v protektorátu byla krvavá. V Rovensku pod Troskami zůstalo ležet před školou 365 lidí. Vojáků, civilistů, žen i dětí.

Nepříjemné vzpomínky. Co se v Rovensku tehdy v máji stalo, nejdřív vyprávět nechtěl. Po několika týdnech ale povolil.

„Přihlásil jsem se ve škole, že budu pomáhat. Dostal jsem pistol a začal jsem hlídat vězně.“ Rovenskému rodákovi bylo v květnu 1945 sedmnáct a samopal držel poprvé.

Promlčený masakr v Českém ráji
Rovensko pod Troskami je malá obec v samém srdci Českého ráje. Divokou popravu v tom půvabném kraji vyšetřovala policie od roku 1992. Státní zastupitelství v Hradci Králové ale případ odložilo jako promlčený. Uzavřený ale není pro starého muže, posledního přímýho svědka a zároveň aktéra rovenského masakru. „Nějaký lidi na svědomí mám. Ale válka je buď anebo. Vaše generace to nemůže pochopit. Kdo si to neprožil, tak to bere úplně jinak.“

Očité svědectví lynče

Na malém vydlážděném náměstí 10. května 1945 vyhrávala muzika. Lidé slavili konec války. Zpívali, tančili. Najednou na korbě náklaďáku přivezli asi desítku zajatých esesmanů. Revoluční výbor je odsoudil k trestu smrti. Partyzáni ho okamžitě vykonali za školou.

Jeden z odsouzených ale nechtěl čekat na jistou kulku do hlavy a podařilo se mu utéct. Při následné potyčce zastřelil velitele ruských partyzánů, kterému místní lidé pro jeho mohutnou postavu říkali „Velký Ivan“.

Pak to začalo

V tu dobu už totiž stál před školou konvoj Němců, který se vracel odněkud ze Slezska. Tvořilo ho 50 odzbrojených vojáků wehrmachtu. Zbytek byli civilisté. Mezi nimi ženy a děti. Se samopalem je hlídal i 17letý chlapec.

„Rusové začali střílet do Němců, ti se snažili uprchnout. Běželi i proti mně, a tak jsem začal taky střílet. Mnozí si lehli na zem, takže nebyli ani zranění. Partyzáni je pak stejně zastřelili.“

Veřejné tajemství

Veřejné tajemství si Rovenští nechávali pro sebe po desetiletí. Ticho prolomil až přistěhovalec Pavel Matys.


Krabice č. 11151
Masakr vyšetřovala bezpečnost po válce. Řada dokumentů s výpověďmi svědků je ukrytá v Národním archivu v krabici číslo 11151. Bezpečnost zjišťovala, kolik bylo mezi oběťmi civilistů a vojáků. Ministerstvo vnitra se totiž dohadovalo s ministerstvem obrany, kdo by se měl o masový hrob postarat. A to pod tlakem Mezinárodního červeného kříže. Chtěl vědět, kde hrob je. A požadoval jeho pietní označení.

Jeho článek v Rovenských listech z roku 1995 končil slovy: „Bez poznání minulosti nemůžeme obstát ani v budoucnosti.“ Mnoho pochopení ale nenašel.

Nezávisle na Matysovi se o případ zajímal také německý spolek, který pátrá po hrobech padlých vojáků. Chtěl jejich ostatky vyzvednout a to se podařilo v roce 1998.

Hrob pomáhal Němcům hledat rovenský rodák a bagrista Miroslav Kolář. „Hrob jsme hledali tři dny, rozryli jsme celé pole. Našli jsme tam i nádobí. Dokonce jedny hodiny. Jiné cennosti ne. Byl to zvláštní pocit.“

Poučení z minulosti

Kateřina Matysová pracuje jako učitelka, knihovnice a také kronikářka. Napsala knihu, která mapuje historii obce od první republiky až do poválečných květnových dnů. O válečných událostech a i o masakru vypráví žákům v knihovně.

02884132.jpeg

Za školou si dnes na hřišti hrají děti. Pod svahem stojí malý nenápadný pomník. Jen pár kamenů a nápis: Obětem druhé světové války.

„V obci byli rádi, že se o tom nemluví, že to nikdo nevyšetřuje,“ vypráví rovenská důchodkyně. V den masakru jí bylo 9 let. „Teprve po revoluci to začali cítit jako hanbu. Ale ten strach z nich je dodneška. Zrovna je moc nemilujeme.“

Na 23. ročníku soutěžní přehlídky rozhlasové publicistiky a dokumentu REPORT 2014 získal tento snímek 4. místo v kategorii dokument.