Co chybí k tomu, abychom měli Českou radost? Komentář k 22. ročníku MFDF Ji.hlava

31. říjen 2018

V Jihlavě jsem letos viděl tři dobré české filmy, díky čemuž bych mohl být se soutěží Česká radost v podstatě spokojený. Ale nejsem. Hlavní téma letošního 22. ročníku festivalu totiž byly paradoxně filmy, které se v Jihlavě NEpromítaly.

Jihlavský festival jsme si zvykli vnímat málem jako synonymum domácího (autorského) dokumentárního filmu. A český dokumentární film právě od minulého ročníku této akce zažil nadstandardní sezonu. Podařilo se mu překročit hranice, po čemž ostatně kritika dlouho volala – aby se domácí filmy neuzavíraly do malého českého kontextu. Minimálně filmy Švéd v žigulíku, Mimořádná zpráva, Až přijde válka Nic jako dřív českému filmu dobyly určité renomé i u zahraničního publika, protože měly světovou premiéru na mezinárodních festivalech (IDFA, Berlinale, KVIFF). Bezvadně navíc odpovídají profilu filmů, které chce Jihlava uvádět, a autoři byli v minulosti s Jihlavou spojeni předcházejícími tituly. Přesto tato čtveřice v České radosti chyběla. A s jednou výjimkou chyběly tyto filmy vlastně v Jihlavě úplně, organizátoři je nezařadili ani do nesoutěžních sekcí. Namísto toho, abychom tedy viděli Českou radost, opírající se o famózní jádro 7 výrazných celovečerních filmů, sledovali jsme kolekci, která například pro zahraniční publikum mohla znamenat, že se toho v českém dokumentu děje poměrně málo.

Vnitřní pohyb směrem k imperativu premiérové prestiže

Jak se žije v divočině? Jak uřídit Hirošimu? Ptali jsme se v jihlavském ArtCafé

Charlie Soukup po letech v divočině přijel do civilizace - na 22. ročník MFDF Ji.hlava

O životě v australské buši, o toleranci bez předsudků i o zkušenostech z města, které přežilo katastrofu.

V úvodním slovu festivalového katalogu z roku 2003, kdy se poprvé objevila mezinárodní soutěž (Mezi moři), ředitel Marek Hovorka napsal, že předkládaný soubor filmů odkrývá „vnitřní pohyby festivalu“. Z dnešního úhlu pohledu, kdy má festival snad až přemrštěný počet 11 soutěžních sekcí, se chce říct, že důležitým vnitřním pohybem akce se stala vůle mít prestiž premiérového programu – premiéry nejlépe světové, ale minimálně české. Festivalová mapa je plná a konkurenční mnohem víc než v roce 2003, takže to lze pochopit, ale jde to poněkud proti duchu akce tak, jak jsem ji za 15 let svojí přítomnosti na akci poznal. Aby premiérové pravidlo nepůsobilo ve vztahu k filmařům úplně mocensky, chtělo by to minimálně, aby Česká radost dokázala obsáhnout i doplněk filmů filmů „mimo soutěž“. Je to ostatně běžná festivalová praxe a šlo by ji takto „bez ztráty kytičky“ aplikovat.

MFF Jihlava

Dokumentární film se za poslední roky rozrůznil a je dobře, že čeští filmaři usilují o zahraniční premiéry a metály na dalších festivalech, např. těch, které mají A status. Pro Ji.hlavu, pokud by se její přístup stal železným pravidlem, by to naopak mohl být do budoucna problém větší než leckdy chaotická organizace, kolísavá kvalita projekcí anebo nedostačující kapacity Jihlavy jako města a podobné aspekty, které festival provázejí už delší dobu. Obraz Ji.hlavy jako takřka kompletního obrazu našeho autorského (uměleckého) dokumentárního filmu by se mohl rozplynout.

Tři trumfy

Abych pro chybějící tituly neopomněl ty, které se promítaly a pozornost si zaslouží – tři v úvodu zmíněné filmy, které podle mého názoru vystoupily nad průměr, byly Uzamčený svět režiséra Karla Žaluda, Feral Jiřího Holby a Central Bus Station Tomáše Elšíka. První z nich je masivní, poctivý vhled do fungování českého vězeňství, a to včetně jeho osobního rozměru na obou stranách mříží – mezi vězni i zaměstnanci věznice. A protože je natočený v nejmenší a pravděpodobně nejvstřícnější věznici, není to portrét úplně beznadějný. Feral je krásné debutové překvapení, portrét bývalého českého undergroundového zpěváka Charlieho Soukupa, který už roky kempuje v australské buši a žije podle svých zásad, buddhistického přesvědčení a vlastního svérázu. A Central Bus Station je bezesporu jeden z nejlepších českých dokumentárních filmů letoška, vizuálně intenzivní film natočený v útrobách těžko uvěřitelného molochu největšího autobusového nádraží světa v Tel Avivu.

O všech třech českých vrcholech Ji.hlavy pojednává záznam vysílání pořadu Reflexe, stejně jako o Volném pokoji režisérky Alexandry Kandy Longuetové, vítězi hlavní soutěže Opus bonum, a dalších filmech a souvislostech. Poslechněte si ho!

autor: Pavel Sladký
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.