Zemřel spisovatel Pavel Řezníček
Po těžké nemoci zemřel 19. září v Praze v 76 letech básník, prozaik a publicista Pavel Řezníček – surrealista a autor legendárního románu o brněnské bohémě Hvězdy kvelbu. Jako vzpomínku uvádíme pořad Schůzky s literaturou z roku 2002.
Český rozhlas o tom informoval jeho dlouholetý přítel, dramatik, režisér a prozaik Arnošt Goldflam, který je jedním z těch, kdo pod změněným jménem vystupují v Řezníčkově knize Hvězdy kvelbu (1991, 2. vydání 2007 s výtvarným doprovodem Miroslava Huptycha), k níž později přibyly další díly trilogie: Popel žhne (1996) a Blázny šatí stvol (1998) a volné pokračování Natrhneš nehtem hlavy jejich (2003). Řezníčkův další generační druh, hudební skladatel a vědec Miloš Štědroň, při příležitosti Řezníčkových sedmdesátin vzpomínal: Lautréamontovská spojení provázela Řezníčka už od dob, kdy doslova pročenichával stohy literatury po knihovnách. Všechny nás už v osmé třídě překvapil, když na otázku třídního učitele, čím se chystá být, odpověděl už tehdy svým pregnantním a rozhodným hlasem: „Já budu spisovatelem.“
Blanenský rodák Pavel Řezníček (nar. 30. ledna 1942) maturoval na střední jedenáctileté škole v Brně, dvouletou knihovnickou nástavbu nedokončil. Pak – jak sám říkával – kráčel životem, jak to jen šlo. Později se stal poštovním úředníkem. Na veřejnosti poprvé vystoupil v roce 1965 s brněnským divadélkem Konvence, pro něž sestavil pásmo z poezie francouzských surrealistů Ďáblův ocas je bicykl. Na tuto dobu Miloš Štědroň vzpomíná takto:
Řezníček se mi opět zjevil někdy v roce 1963-64, kdy jsem provozoval v rámci kariéry asistenta Moravského muzea útvar zvané Malé divadlo hudby a poezie. Pavel sem dorazil s houfem surrealistů, grafomanů, výtvarníků, divadelníků a nejrůznějších mesianistů a trvale se usadil v dramaturgii divadla. Z této krátké epochy později vytvořil dnes již kultovní knihu Hvězdy kvelbu.
Miloš Štědroň
Básnicky debutoval Řezníček roku 1967 v Sešitech pro mladou literaturu. Od počátku normalizace do roku 1989 však mohl publikovat jen v zahraničí a v samizdatu. S přáteli vydával od roku 1974 – kdy se také přestěhoval z Brna do Prahy – surrealistický sborník Doutník a na dalších sbornících se podílel. Oficiálně publikuje od počátku devadesátých let. To platí pro jeho poezii, známou z řady zahraničních surrealistických antologií, i prózu. Řezníčkův román Strop vyšel v roce 1983 v Paříži (v nakladatelství Gallimard s předmluvou Milana Kundery) a následně v Římě, doma však až o osm let později.
Mezi jeho prózami, k nimž dále patří surrealistické romány Vedro (1993), Zvířata (1993) a Zrcadlový pes (1994), si získaly popularitu zejména zmíněné Hvězdy kvelbu, věnované brněnskému okruhu kolem tzv. demiurga Jana Nováka, známému jako „brněnská bohéma“. Pod mírně zkreslenými jmény zde vystupují vedle Arnošta Goldflama a Miloše Štědroně také básníci Jan Skácel, Oldřich Mikulášek a Zeno Kaprál, režisér Karel Fuksa, ale také legendární silák Franta Kocourek a mnozí další.
V roce 2013 publikoval Pavel Řezníček memoárovou knihu nazvanou Vrstva chleba, vrstva vápna, královna. S ironií sobě vlastní ji autor uvedl těmito slovy: Tato kniha, to jsou především vzpomínky. Není to kniha filosofických sentencí, úvah, aforismů a estetických pojednání. Jsou to vzpomínky na lidi, které jsem měl rád, ale i na ty, které jsem rád neměl. Těch druhých bylo asi víc. Rozhodně vám neprozradím, co je smyslem života. Z jediného důvodu: sám to nevím. Poukázal také na to, že způsob, jímž přeskakuje od tématu k tématu, narušuje chronologii vyprávění a „staví dvě reality proti sobě“, je surrealistický. K důvodu, proč píše tímto způsobem, uvedl: Aby z jejich střetu vznikla nová skutečnost.
Obliba Řezníčkových příběhů by neměla zastínit jeho poezii, která – jakkoli byl vždy spíš solitérem než organizovaným surrealistou – zůstává nadrealistickou. Uveďme alespoň sbírky Kráter Resnik a jiné básně (1990), Plovací sval (1995), Hrozba výtahu (2001) a Kakodémonický kartáč (2006). V posledním textu své sbírky Mizející ve voliéře (2011), věnovaném „vnučce Tereze,“ autor proklamuje: „Básník je ten, který prsty u nohou dokáže dosáhnout na Lunu, nebo taky na svíčky slavnostního dortu zapálené na počest Marii Manrique de Lara, která přinesla r. 1556 do Prahy Jezulátko, jež teď udivuje Indiány na řece Paraná pod jménem Niňo de Praga.“