Zajímají mě extrémy. Bangladéš i současný Irák jimi jsou, říká Fotograf bez talentu

Své pravé jméno autor knihy prozradit nechce. Dlouho tvořil na sociálních sítích, kde se jako fotograf stal uznávanou osobností. Přestože komerčně se mu dařilo víc než dobře, brzy si uvědomil, že peníze nejsou všechno: „Měl jsem pocit, že kromě sociální slávy jsem nic nedokázal. Ucítil jsem potřebu věnovat se jiným tématům, pochopil jsem, že fotografie je médium, které má sílu i možnost ve světě něco měnit.“

Do knihy My, děti války přispěla několika fotografiemi i novinářka Lenka Klicperová.|foto: Lenka Klicperová

Začal se věnovat sociálně orientovaným projektům a za pár let vydělal pro řadu neziskových organizací statisíce. Přestal používat své jméno a začal tvořit pod pseudonymem Fotograf bez talentu: „Je to postoj, stanovisko. Chci říct lidem, že talent není zase tak důležitý, že je dokonce přeceňovaný. Důležitá je podle mě vytrvalost, píle. V překladu je to vzkaz: ‚makejte a vykašlete se na to, jestli máte nadání nebo ne.‘ Je to impuls.“

Cesta do míst nenávratně zničených terorem ISIS

Na Blízký východ se Fotograf bez talentu vydal s pomocí organizace ADRA v květnu uplynulého roku. Při svých cestách zachycoval především životní zkušenost a aktuální podmínky Syřanů, Iráčanů a příslušníků dalších států postižených válečnými konflikty. Kromě odlehlejších vesnic navštívil i někdejší centra teroru ISIS, například irácký Mosul.

Člověk z Evropy si tam nutně uvědomí, v jakém blahobytu tady žijeme, v jak skvělé kondici naše společnosti jsou.
Fotograf bez talentu

O tom, jakou realitu kolem sebe viděl, mluvil v úvodu ArtCafé: „Situace v Libanonu a Iráku není nijak pozitivní ani radostná. Lidé tu většinou přišli o všechno – o své blízké, o majetek, o střechu nad hlavou. Chybí jim základní suroviny a zdroje, žijí v nepředstavitelné bídě.“

Život v uprchlických táborech je život v mezeře

Přestože obě země projel křížem krážem a fotil na nejrůznějších místech, většinu rozhovorů i fotek pořídil za ploty uprchlických táborů: „Irák byl z hlediska fotografie vizuálně mnohem atraktivnější než Libanon. Válečná destrukce tam byla vidět mnohem víc. Navštívil jsem Mosul, který zažil nejintenzivnější bombardování, mluvil jsem s tamními civilisty. V Iráku jsem navštívil taky uprchlické tábory, kde žijí převážně uprchlíci ve vlastní zemi. V Libanonu nejsou tábory oficiální, vznikají na soukromých pozemcích pronajímaných vlastníkem. Je to smutné, ale uprchlictví je tam tím pádem byznys.“

„Místní lidé byli téměř bez výjimky svědky těch největších válečných zvěrstev,“ říká Fotograf bez talentu.|foto: Fotograf bez talentu

V táborech zachycoval především to, jak se lidé vyrovnávají s válečnými traumaty a zápasí s životními podmínkami – s bídou, věčným nedostatkem potravin a kontaminovanou vodou: „V táborech není vidět moc radosti, lidé se tu ocitají v jakési životní mezeře. Chtěli by se vrátit domů, ale domov už nemají. Chtěli by najít bezpečné místo k životu, ale nikdo je nikde nečeká a ani nechce. Vládne tam tudíž velká nejistota, která se netýká jen následujících měsíců nebo let, ale zbytku jejich života. Tito lidé nevědí, jestli ještě někdy budou žít důstojný život.“

O civilisty nejde. Jde o politické a ekonomické zájmy

Právě touha zjistit, jak je možné vyrovnat se s traumaty války i nelítostnými životními podmínkami, Fotografa bez talentu na Blízký východ přivedla: „Ptal jsem se, jak je možné se s takovou zkušeností vyrovnat. Místní lidé byli téměř bez výjimky svědky těch největších válečných zvěrstev – mučení, veřejných vražd a poprav ze strany ISIS, ale také bombardování vládními a spojeneckými jednotkami. Byli tak navíc konfrontováni s faktem, že není nikdo, kdo by to s nimi skutečně myslel dobře. V těchto konfliktech totiž nešlo a nejde o civilisty, jde tu o politické a ekonomické zájmy.“

Portréty, momentky i pohled na zdevastovanou krajinu

Přestože knihu My, děti války tvoří převážně portréty místních lidí, nabízí i řadu momentek a větších celků, například pohledy na krajinu zdevastovanou válkou: „Chtěl jsem nafotit co nejvíc materiálu. Proto jsem dokumentoval vše, co jsem na svých cestách viděl a zažil. Je to v pořadí má druhá kniha, kterou jsem chtěl udělat mnohem víc přímočaře, chtěl jsem válečný život ukázat co nejsyrověji. Středobodem se pro mě nakonec staly individuální lidské osudy“, vysvětlil ke kompozici knihy její autor v ArtCafé.

Chcete vědět, jaký byl osud sedmadvacetiletého malíře Jasína ze západního Mosulu nebo Samíry, která po smrti manžela žije s dětmi ve slumu, kde vlastníma rukama postavila dům z kamení? Poslechněte si záznam pořadu, který doprovází výběr vánočních písní alternativních a experimentálních hudebníků. Výběr komentuje hudební dramaturg Jonáš Kucharský.