Výběr z denního tisku 6. června 2011

Podle Jindřicha Bálka z LN, který Mahlerovo uvedení zevrubně popisuje, provedli filharmonikové symfonii naprosto fenomenálním způsobem, stala se tak důstojným vrcholem festivalu. Závěr festivalu byl, podle dnešního Práva, vůbec plný unikátních zážitků. Dalším z nich byla také návštěva divadelního režiséra a skladatele Heinera Goebbelse, který do Pražského národního divadla přivezl svou poslední experimentání inscenaci, „Šel jsem do domu, ale nevstoupil jsem“, na základě textů T.S. Elliota, Blanchota, Kafky a Becketta. Vedle skvělé scénografie prý nadchl pěvecký kvintet zpívající, hrající a přednášející. HN nakonec své krátké bilance uvádí, že ale jedinečnosti 66.ročníku pražského jara nejvíce pomohlo bezprecedentní a zdařilé angažování orchestru konzervatoře pro úvodní koncert se Smetanovou Mou vlastí. Jiří Bělohlávek s nimi prý dokázal takřka nemožné.

Dnešní Právo přináší poměrně obsáhlou recenzi výstavy „Já, bezesporu“ v pražském Rudolfinu. Kromě výčtu vystavovaných jmen, mezi kterými se objeví například jak 48 portrétů osobností kulturního a politického života 70.let Bernarda Richtera, tak i generová odpověď na ně z roku 1992 od Gottfrieda Helnweina, také zhodnocení: I když výstava nepostrádá prvky humoru i nadsázky, mohla by u citlivějších povah prý vyvolat tísnivý pocit nejistoty. Ukazuje totiž bez patosu a zbytečných kudrlinek jak je naše vnímání sebe sama pokřivené.

Nakonec ještě dvě recenze z divadelního světa. Jan Němec pro Hospodářské noviny shlédl a ohodnotil Magickou flétnu v režii Petera Brooka, která byla k vidění na festivalu Divadelní svět Brno. Na hudební scéně tamního Městského divadla prý zhlédl Mozartovu předlohu s řadou bez: bez orchestru, bez mikrofonů, bez několika tradičních postav, bez několika scén, bez zednářské symboliky, bez velké scénografie a dalších efektů i bez monstrózního finále. Vládla tu redukce a imaginace na prázdném jevišti a s jedním klavírem. Na rozdíl od běžné opery divák netrpěl dojmem, že hlas sice rozpláče, ale nad herectvím nezbývá než zaplakat. Janu Němci však byla prostota, přesnost a jemná hra s divadelními kouzly asi málo, obyčejnost by prý podvedla toho, kdo se do Brna vydal po stopě velkého Brookova jména. Dodejme jen, že asi ne už tolik toho, kdo je obeznámen se směřováním a pracemi anglického režiséra. A to, že ovace ve stoje po představení jsou spojeny právě jen se jménem zakladatele Bouffes du Nord je tvrzení více než smělé, rozhodně však osobní. Štěpán Pácl uvedl v pražském Švandově divadle Křišťálovou noc Františka Hrubína. Zpravuje nás o ní Vladimír Mikulka v Lidových novinách, hned v úvodu uvádí, že inscenaci k neúspěchu odsoudil její nevěrohodný text. Z dnešního pohledu totiž prý Hrubínovo drama působí jako neživotná položka divadelní historie a tak v inscenaci sledujeme především urputné úsilí herců i režiséra zvěrohodnit základní situaci a postavy, což se daří jen místy. Mikulkova recenze rozebírá především původní hru a její dobové ukotvení.