Výběr z denního tisku, 28. ledna

Všechny noviny píšou o předávání Cen české filmové kritiky, které se konalo v sobotu v pražské Arše. Podle deníku Právo prý ceny proběhly ve stínu prezidentských voleb. Moderátorka večera Anna Geislerová poznamenala totiž hned na začátek: „Dobrý film řekne mnohem víc než kdejaký prezident. A vydrží déle.“ Režisér Jan Hřebejk se zase vymezil vůči rozhodnutí poroty ocenit jako nejlepší film Ve stínu Davida Ondříčka a na závěr ještě uvedl, že stejně všechny české filmaře strčí do kapsy Agniezska Holland a její Hořící keř.

Trojici televizních filmů Hořící keř se věnuje v Mladé frontě Dnes Mirka Spáčilová. Po stránce filmařských řemesel je prý úctyhodný a z hlediska historické pravdy i morálního apelu nezpochybnitelný. Spáčilová píše, že když lidé dělají to, co umějí nejlíp, je to radost: televize HBO má v žánru true story silnou tradici; režisérka spojuje zkušenost evropských totalit s přitažlivým vypravěčstvím po americku a scénárista Štěpán Hulík ví, že dějepis se lépe učí v napínavém obalu – třeba justičního dramatu. Od výpravy přes hudbu po triky si Hořící keř drží profesní úroveň, jaká se u nás vidí málokdy – v Mladé frontě si vysloužila 80 procent.

V Lidových novinách poslouchali Rozhlasové jeviště stanice Vltava – z rozhlasu se rozeznělo římské náměstí s reptajícím lidem. „Je drahota! Není co jíst! Senátoři se starají jen o sebe!“ Podle Marie Bokové se velmi aktuální Joskův překlad Shakespearova Coriolana tentokrát výborně trefil. Politické sváry starého Říma výmluvně promluvili k naší současnosti a to kompaktním tvarem. Martin Stránský byl v roli Coriolana tvrdohlavý a pyšný muž, věrný nakonec ne rodině, ani vlasti, ale jen sám sobě.

Politické téma měl také páteční scénický časopis Rozrazil v brněnské Huse na provázku. Čtyřhodinový slet monologů, scének, skečů a minidramat na půdě Centra experimentálního divadla měl za téma politickou a společenskou krizi. Píše se o něm v Právu. A nesl se prý v atmosféře rozjitřené z prezidentské volby a z „amnestie omilostňující pachatele tunelů a korupčních kauz“. Pro J. P. Kříže měl ale výsledný tvar pouze dva vrcholy a jinak chyběla přísnější dramaturgova ruka. Navíc hraní v různých zákoutích budovy divadla vyznělo roztříštěně a jakoby autoři nenašli prostor pro vlastní soustředění. 65 procent.

Právo hodnotí také páteční vinohradskou premiéru hry Vstupte! od komediografa Neila Simona. Radmila Hrdinová hned na úvod píše, že srovnání se slavnou inscenací a dvojicí Bláha-Brodský není na místě, Preiss s Töpferem jsou prý stejně lákavou a inspirativní dvojicí. Ovšem hra jako taková od doby svého vzniku – 1972 – prý už hodně zestárla a je tu zapotřebí režijní a dramaturgické invence. Té se ovšem moc nedostává a režisér nedokáže obsáhnout velké jeviště. Na druhou stranu, když se oba herečtí protagonisté ocitnou společně na scéně, inscenace prý ožije. Preiss kreslí minuciózními tahy sebevzhlíživého a nedůtklivého Ava Lewise, Töpfer nanáší silnějšími tahy popudlivost a průhlednou chlubivost Willieho Clarka. „Pod jejich skvělou souhrou zní permanentní temný tón osamění a propadu do nicoty.“ Uzavírá Hrdinová v Právu svou recenzi a inscenaci Vstupte! hodnotí 70 procenty.

Adaptaci slavného filmu Nebe nad Berlínem Wima Wenderse ve Švandově divadle hodnotí v Lidových novinách Vladimír Mikulka. A oceňuje fakt, že Dodo Gombár s režisérem Petrem Štindlem v duchu švandovské lokální identity příběh zesmíchovštěli. Jinak ovšem inscenaci dost strhá. Škrtáním se prý moc neprospělo, postavy na jevišti jsou mělké a prefabrikované, herecké výkony pak pochopitelně předvedou vyčerpávající defilé přibližných klišé, nepřípadného psychologizování a vypravěčské rutiny. V inscenaci prý nevyznívá příznivě ani jedna její složka a tak nevyzní ani závěrečné andělské poselství: „Srdce lidí zatvrdlo, oči osleply...“