Výběr z denního tisku, 22. září

Novým filmem Woodyho Allena Půlnoc v Paříži se v dnešním Právu zabývá Věra Míšková. Určující pro celý film je prý obdiv a láska k časům, kdy Paříž byla hlavním městem umělců. A to tak, že kdyby film točil někdo jiný, vznikla by prý kýčově nostalgická pohlednice.

Míšková ve své recenzi nejdříve popíše základní situaci a zápletku filmu, pak dodá, že Allen je ve výborné formě a i když ani nebylo proč očekávat, že právě romantickým filmem z Paříže přinese něco nového, pořád baví chytře a vtipně.

Dnešní HN se pak věnují seriálu. Konkrétně Jindřiška Bláhová novému seriálu HBO Terapie s Karlem Rodenem v hlavní roli. Terapie se má co nejvíc vzdálit běžné tuzemské televizní produkci a estetice a inspirovat se spíše kvalitními zahraničními seriály s estetikou filmovou. Formát pocházející z amerického In Therapy u nás točí Petr Zelenka, Marek Najbrt a Jaroslav Fuit.

Seriál má přinést vedle trojice autorských režisérů a vedle neokoukaných hereckých tváří, celkem 45 sezení rozporuplného psychoterapeuta a jeho pěti pacientů.

Dokumentarista Karel Cudlín fotografoval poprvé v barvě. Dočteme se také v dnešních HN. V pražské galerii Roberta Guttmana představuje soubor Stříbrný příliv. Tématem jsou staří lidé, kteří žijí nebo se scházejí na pražském Hagiboru – domově seniorů spravovaném Židovskou obcí. Jsou to lidé kteří přežili Holokaust. A Cudlín je fotí stylizovaně, téměř monochromaticky a s malou hloubkou ostrosti, která dává vyniknout detailu.

Na Cudlínovi je fascinující, že dokáže zahlédnout a také zaznamenat abstrahující krásu okamžiku, aniž by estetizoval, zbavoval záměr pravdivosti. A tím je v tomto případě hluboká výpověď o stáří, které má svůj smysl i krásu. Píše Magdalena Čechlovská.

Také Mladá Fronta se dnes zabývá fotografií. A to výstavou Jiřího Hankeho Kladno – 80.léta v pražské Leica Gallery, která zahajuje festival fotograf. Hankeho snímky zachycují bezútěšnou atmosféru Kladna v době normalizace až do roku 1989. Města špinavého a průmyslového, jež se v zájmu pokroku postupně hroutí a jehož starou zástavbu zběsile požírají paneláky. Fotí pusté ulice s polorozpadlými domy, na kterých výsměšně visí nabubřelá a optimistická komunistická hesla. Zachycuje poloprázdné obchody a oloupané zdi v kontrastu s módními figurínami ve výloze. I přesto však autor nesklouzne k banalitě nebo prvoplánovosti, ke které téma svádí.

Zuzana Drtilová výstavu ohodnotila 90ti procenty a dodává, že je to expozice drsná a nekompromisní, přestože prozrazuje dávku laskavosti a lehké ironie.

Nakonec Jana Machalická se v Lidových novinách vrací k hostování britských Forced Entertainment v pražské Arše. Poetika představení Void story je pro ní minimalismus a spojení výtvarného divadla či komixu s rozhlasovou hrou. Skládání příběhu za pomoci herecké akce, projekce, vytváření ruchů herci přímo na scéně vytváří prý dojem animovaného filmu, který zůstal divadlem svého druhu. Byla to regulérní úvaha nad tím, jak dnes vyprávět příběh na divadle. Pro Machalickou byla taková forma ale primitivní a retardující, postrádala totiž psychologii a emoce. Inscenaci dokonce nazývá performance.

Void story jsme se v Mozaice věnovali včera, rozhovor se členkou souboru Terry O'Connor je stále k poslechu na našich stránkách.