Výběr z denního tisku, 16. září

„Gentleman, který změnil film“, pod tímto názvem najdeme v dnešní Mladé frontě medailon včera zesnulého filmaře Otakara Vávry. Režisér a scénárista, který ovlivnil skrze své pedagogické působení na FAMU snad všechny generace filmařů, psal i sám režíroval v rychlém tempu už od svých začátků za první republiky. Mezi jeho snímky patří na jedné straně Romance pro křídlovku a Kladivo na čarodějnice, na druhé Sokolovo a další. Píše Mirka Spáčilová.

Od filmu k televizi. Lidové noviny přinášejí dnes rozsáhlý článek o 44 dílném dokumentárním cyklu ČT2 o atentátu na Reinharda Heydricha. Připomíná situaci v protektorátu a odpočítává týdny působení a života zastupujícího říšského protektora na našem území. Cyklus, podle Marty Švagrové, nepopisuje však jen Heidrychovu konkrétní činnost, vlastnosti, složitou osobnost, metodu pronásledování odpůrců a „kupování si“ lidí politikou cukru a biče, ke kladům projektu patří zejména uvádění dobových detailů, jež i po sedmdesáti letech dávají celkem barvitý obraz tehdejších poměrů.

V Lidových novinách najdeme také dvě divadelní noticky. Jednou z nich je krátká zpráva o nové inscenaci Uran, kterou její autor a režisér Miroslav Bambušek uvede v bunkru bývalého velení protivzdušné obrany ČSSR. Inscenace je součástí cyklu, v němž autor zkoumá souvislosti mezi „živly“ a společenskými poměry, vazby mezi dějinami a tím co je věčné. Z úplně jiného divadelního žánru je zpráva Šárky Švábové o premiéře nového nastudování Shakespearovy Bouře v londýnském Royal Haymarket. S divadelním světem se loučí režisér Trevor Nunn a aby svému odchodu vtiskl patřičnou váhu, do role Prospera obsadil hollywoodskou hvězdu Ralpha Fiennese.

V klasickém výkladu a kvazi dobových kostýmech za využití bohaté divadelní techniky a jevištních kouzel, stejně Fiennesovu sklíčenému pohybu ale prý někdy chybí autorita, vrcholnou scénu odpouštění zrádcům pak dostatečně nevyužije. Tou největší událostí londýnské divadelní sezony tedy stále zůstává Richard 3 v divadle Old Vic s Kevinem Spaceym v hlavní roli. Mladá fronta Dnes přináší recenzi Věry Drápelové na středeční recitál Josepha Calleji v pražském Rudolfinu. Ze všech současných světových tenorů prý Calleja barvou hlasu a stylem nejvíce upomíná na tradici italského zpěvu, jak ho známe ze starých nahrávek. Jeho tenor je hebký, měkký a lehký, zvláštní kouzlo mu dodává rychlé chvění a zvuk má velké dynamické rozpětí, píše Drápelová a hodnotí Callejův výkon 90 procenty.