Voilà: Cannes V. Portréty evropského aktivismu a extremismu

Film 120 BPM
Film 120 BPM
Reportážní dojmy, festivalové postřehy a tweetika z jubilejního 70. ročníku nejslavnějšího filmového festivalu světa. Tentokrát o filmu 120 BPM, který je částí kritiků považovaný za favorita na některou z hlavních cen, a jeho „protinožci“ z druhé soutěžní sekce.

Film 120 BPM (120 battements par minute) představil na festivalu scenárista a režisér Robin Campillo, který do něj začlenil i své osobní momenty. Sledujeme pařížskou aktivistickou skupinu Act Up, skládající se převážně z gayů a leseb, která se na přelomu 80. a 90. let nenásilnými, ale přesto radikálními akcemi zasazuje o urychlení léčby nemocných AIDS. V mitterandovské Francii totiž zuří epidemie AIDS a stát a farmaceutické filmy proti tomu nedělají dost. Hrdinům filmu hrozí, že pomalu umřou na nemoc, za jejíž léčbu se zasazují. (Podtrhuju, že Campillův film rozhodně překračuje užší LGBT publikum, jeho film je jako obecné drama určený všem divákům.) Nevýhodou 120 BPM (120 battements par minute) je dlouhá stopáž obsahující i poněkud zbytné informace. A do určité míry také to, že se film odehrává na schůzích a akcích Act Up a o osobním životě většiny postav se nedozvíme prakticky nic. Až ve druhé půli filmu se to změní, když se do sebe zamilují Sean a Nathan, dva z členů skupiny. Film je portrétem boje za své přesvědčení, investice osobního života do politického prostoru a také radosti z plného života. Na výsledky úsilí Act Up můžou dnes aktivisté s klidným svědomím navázat.

Film 120 BPM

Stín, který vrhá vražda

To film Po válce (Dopo la guerra, r. Annarita Zambrano), který se promítá se v canneské sekci Un Certain Regard sahá do svědomí těm, kteří jenom neházeli pytlíky s umělou krví a nenarušovali odborné konference jako Act Up. V roce 2002 dostihla minulost členy Rudých brigád, kteří v boji proti italskému establishmentu v 80. letech sahali k terorismu. K prosazení svých politických cílů použili násilí a sáhli na lidský život. Dostali sice azyl ve Francii a přerušili kontakt s italskými rodinami, ale v roce 2002 hrozí, že je Francie po skoro 20 letech přeci jen vydá do jejich původní vlasti. Po válce je drama otce, který navždy poznamenal život své dcery v době, kdy ona ještě ani nebyla naživu. Drama jeho rodiny, ve které stigma, veřejnou nenávist a třeba i kariérní limity budou muset snášet i ti, kteří se jen přiženili. Po válce má skvělé téma, jehož síla překonává nedokonalosti zpracování. A to je stín, který vrhá vražda. Jako debut je to film více než slibný, jasně rozeznáme, proč byl natočený a to, že se někdy vydává jinými směry, než bychom si přáli, mu nakonec odpustíme. Jestli některému z filmů udělí Pedro Almodóvar nebo Uma Thurman v čele porot cenu, uvidíme už brzy.