Vinohradský Tartuffe v režii Štěpána Pácla

Je podobnost s dneškem náhodná, nebo je to tím, že se lidské charaktery nemění? Problém je, že na rozdíl od Molierova happy-endu v podobě moudrého královského rozhodnutí taková alternativa ve skutečném životě chybí.Celý děj se odehrává v pseudobarokním ohozu (včetně cemballa pomalovaného půvabnými obrázky, na které hraje v orchestřišti cemballista, a chvílemi i Tartuffe). Scéna a kostýmy (autorem scény je Pavel Svoboda, kostýmy navrhla Zuzana Krejzková) naopak evokují pocit, že zdejším bohatcům opulentní způsob život tak trochu překáží a nevědí si s ním rady. Všechny ty schody, dveře, zdi, které se postavám staví do cesty, ale i kostýmy (v krinolínách s výztuží se po schodech chodí dost špatně, stejně jako s přerostlým břichem) a naddimenzované paruky, pod kterými to nepříjemně svrbí, poukazují na jakousi nepatřičnost takového života. Jak už to bývá v režiích Štěpána Pácla, postavy děje jsou směsicí až přebujelé nadsázky a autentických lidských detailů. Představování rodiny a jejího běžného života, propleteného vzájemnými intrikami, kázáním jednotlivců, kteří si myslí, že právě oni mají patent na správný život, je více než důkladné. To způsobuje, že v první části se začínají diváci vrtět či možná i pospávat. Teprve druhá část je akčnější a dramatičtější, a tedy z diváckého hlediska atraktivnější. Nicméně, každému zůstane v paměti už úvodní monolog matky Pernellky v provedení Martina Zahálky. Hned na počátku „herec" přiznává divadelní nadsázku, když si postěžuje na neblahý úděl, že jako muž musí hrát ženu. Nicméně, hned vzápětí se stává korpulentní pánbíčkářskou matkou, která fyzicky převyšuje všechny kolem a náležitě je otravuje svými řečmi. Nejinak je to u jejího syna Orgona (Svatopluk Skopal), s obrovským břichem a nechutnými návyky, který si rozkošnicky vychutnává svou moc, vykrucuje se před rodinou a rozmarně si užívá svého postavení. Na rodině mu nezáleží, právě se totiž rozplývá nad svou charitou - na svou úroveň vytáhl z bídy chudého Tartuffa. Možná podvědomě jej využívá jako zbraň vůči své rodině. Ale tuhle povedenou rodinku není třeba litovat. Je to skupina zrůdiček, které si neváží dobrého bydla, a prosazují své zájmy. Ať je to koketní Elmíra (Jana Stryková), prohnaně flirtující s kým se dá, či obě Orgonovy děti - Mariana (Lucie Štěpánková), zbytečně se hašteřící se svým milencem Valérem (Daniel Bambas) či zlostný a ukřivděný Damis s dlouhou blonďatou parukou (Pavel Batěk). Jediní, kdo vidí situaci reálněji a pokoušejí se marně pád rodiny zastavit, je Kleantes (Oldřich Vlach) a služebná Dorina (Lucie Juřičková). Když konečně po dlouhých minutách vstoupí na scénu ten, o kom je stále řeč, tedy milovaný a nenáviděný Tartuffe (Lukáš Příkazký), máme před sebou podvodníka zcela jiných parametrů. Tento maličký človíček, skrytý v nenápadném černém obleku s tváří zahalenou kapucí, si image, která působí, vypracoval vskutku dokonale. Na jedné straně oblíbená póza chudáčka, který přímo žadoní o to, aby se o něj někdo staral, na druhé straně nám neunikne samolibost v pohledech stranou, která jej usvědčuje. Herci v této inscenaci museli prokázat i začnou zdatnost, neboť jsou to právě oni, kdo přesunují pohyblivé bloky zdí a přestavují scénu tak, aby vytvořili nové prostory. Tím se děj dynamizuje, a přestavby nejsou hluchými místy. Druhé dynamičtější části děje už Tartuffe vévodí. Získal jistotu, a ztrácí soudnost. Postupně odhaluje svou tvář, a - ve scéně svádění Elvíry- i své tělo. Jako by nám před očima rostl do obludných rozměrů. Když pak do děje vstupuje soudní vykonavatel Loyal (Jaroslav Satoranský), úlisně zdvořilý exekutor, a nechá celý dům polepit exekučním výměrem, zazní (možná až zbytečně ilustrativně) motiv české hymny, takže i ten nejvíce natvrdlý divák pochopí podobnost s dneškem. Na konci této scény zůstává Orgon se splasklým břichem, a společně s ostatními, zbavenými načinčaných paruk vypadají jako hejno zmoklých slepic, které ovšem ani moc nevzbuzují soucit. Nakonec všechny pohltí rozevřená ústa sochy spravedlnosti na pozadí, jen Tartuffa nepřijme a vyplivne ho zpět na scénu. Všechno tedy nakonec skončilo dobře, je to jakési pohádkové varování, ale zůstává nepříjemný pocit. Ve skutečnosti to tak dobře nekončí.