Věrná nevěrná manželka

19. říjen 2004

S dramatikou Fernanda Crommelyncka se mohli diváci naposledy setkat v Divadle v Dlouhé, které uvedlo jeho Velkolepého paroháče, studii obludné žárlivosti, s nezapomenutelným K. Rodenem v hlavní roli. Stejnou neřest si bere na paškál i poslední Crommelynckova hra Vášeň jako led, kterou nyní nastudovalo Švandovo divadlo.

Zápletka se rozvíjí na dvou rovinách: v soukromí a na politické úrovni. Pan Dom, klíčová postava, která se na jevišti vůbec neobjeví, náhle umírá. Leona se tak vysvobodí z nudného manželství, během něhož se oddávala povrchním vztahům. Tu se však objeví dlouholetá, oddaně milující milenka Félie a Leona se rozhodne pomstít na ní své uražené ženství. Zažárlí i na místo v hrobce, které Domova milenka zdědila. Čerstvá vdova se snaží různými intrikami vybít si svůj vztek. Jako nejsladší pomstu nakonec zvolí věrnost mrtvému a zneuctění Félie v náručí jednoho ze svých milenců.

Ze zkoušky představení Vášeň jako led

Shodou okolností jsou všichni místní političtí předáci Leoninými ctiteli a také oni se snaží profitovat z Domovy smrti. Crommelynck z této situace vytěžil příležitost pro stále aktuální satiru na politické fúze, kompromisy a bezobsažná volební hesla. Za života nenápadný Dom se po smrti promění ve zneužívaný kult.

Na první pohled je zřejmá snaha režiséra Daniela Hrbka o zcela nové a soudobé uchopení textu, což se však děje na úkor srozumitelnosti. Hrbkovi nejde o jednotnou stylizaci. Herectví i vizáž jednotlivých postav jsou vždy podřízeny podtržení konkrétního charakteru, který má většinou velmi hrubé, až fraškovité rysy. Výsledkem je důsledná roztříštěnost celku. Se společenstvím jednoduchých postav kontrastuje dramatická Leona (A. Veldová), která však oplývá často nelogickou spoustou replik. Venkovanka Ida (K. Frejová) oděná do sukně s množstvím spodniček, červených punčocháčů a šátku disponuje přehnanými grimasami, gesty i vyřídilkou. Postava služky Alix (T. Hofová) akcentuje především vyzývavost a charakterovou plochost. Její kratičká plisovaná sukénka, bílé podkolenky i rozverný účes připomínají lolitku. Odilon (M. Hádek) je zase zcela soudobý hejsek ve vytahaném svetru. I postavy dalších milenců jsou jako vystřižené z konverzačních her. Připomeňme V. Limra jako učitele Bellemasse uplatňujícího svůj komediální talent. Thierry (M. Sitta), herecky poněkud nevýrazný, zaujal pro změnu hitlerovským líčením.

Ze zkoušky představení Vášeň jako led

Režisér pracuje s opakováním gagů a replik, které si postavy s oblibou kradou. Féliinu promluvu bere později za svou Leona, starosta papouškuje nápady svých politických druhů a podobně. Některé pohybové sekvence se stávají leitmotivem. Postavy do nich upadají jakoby neodolatelně puzeny. Režijní vedení se snaží udržet svižné tempo, ale i tak dosahuje inscenace vzhledem k jednoduché zápletce neúměrné délky.

Ze zkoušky představení Vášeň jako led

Nejasost je způsobena jednak organizací textu, ale i režií a výtvarným řešením. Jeviště je jakoby uzavřeno do velké šedivé krabice členěné na obdélníky. Jinak je scéna téměř holá. Jen v zadním rohu místnosti se tyčí mohutný smrk, po kterém lze do výše šplhat. Dva obdélníky ze zadní stěny jsou nahrazeny plexiskly, za nimiž je nadekorováno několik echt umělohmotných stromků. Občas se ozvou zvuky lesa, do nichž je namixováno výsměšné pochechtávání. Nepříliš srozumitelná inscenace Vášeň jako led je experimentem, který vyžaduje opravdu tolerantního diváka.

autor: mat
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?