Vejce – recenze hry Petra Kolečka

7. listopad 2011
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02468951.jpeg

Pražská scéna NoD Roxy uvedla hru Petra Kolečka Vejce v režii Tomáše Svobody. Toto spojení mnohým evokuje jistou kvalitu, ať již ve smyslu kladném či záporném. Z tohoto hlediska je jasné, proč tato hra, objednaná původně Divadlem na Vinohradech, se nakonec dočkala uvedení právě v alternativním prostoru Roxy.

Kolečkovo Vejce má rysy novodobé frašky, v níž ovšem můžeme nacházet existenciální přesah sváru duše a těla, nárazu konformního a alternativního myšlení a způsobu života, paradoxů, které z tohoto konfliktu vycházejí.

V širším kontextu můžeme tuto hru vnímat jako aktuální kopii molièrovských frašek, které u oficiálních struktur a puritánských současníků vzbuzovaly podobně kontroverzní reakce. Navzdory žertování o rakovině a smrti, zařazení provokativních sexuálních scén i více či méně nechutných momentů spojených s fyziologickými funkcemi lidského těla, je téma hry vlastně dosti vážným svědectvím o rozporech naší doby.

Pro některé diváky může být matoucí úhel pohledu. Drastická komika tu funguje jako šidítko, nesprávná směrovka, u které se mnozí můžou zaseknout. Podobně jako u jiných kousků této tvůrčí dvojice se už u scénografie setkáme s artefakty dobře známými – skutečná hlína, v níž jsou vedle umělých gigantických kedluben podobných sputnikům sázeny kedlubny skutečné, toaletní mísa v pozadí, kam se v průběhu děje uchýlí aspoň jednou každý z hrdinů, ale i skutečný nábytek z IKEA včetně visaček.

V obsazení hry figurují herci, které fanoušci tohoto tvůrčího týmu znají z různých předchozích projektů, ať už na Kladně, v Rubínu či u ostravských Bezručů (Petr Pěknic, Jana Stryková, Alena Štréblová, Jan Vlas, Ondřej Pavelka).

Začíná se zcela vážně, kdy profesor, oceněný za objev léku na rakovinu (Petr Pěknic) právě přednáší dojemnou a neokázalou děkovnou řeč na Nobelových cenách. Doma už ho čeká reprezentativní vzorná, natěšená manželka (Jana Stryková).

Poněkud nudný večer středostavovské rodinky naruší sousedka – vzorná pěstitelka obřích kedluben (Alena Štréblová), která přijde požádat o pomoc v neobvyklé záležitosti. Na její zahrádce se objevil nahý muž, neohrožuje ji, ale otravuje. Jak se ukáže, jde o bývalého režiséra (Ondřej Pavelka), jehož kostkované řeznické sako na jinak nahém těle odkazuje ke konkrétnímu českému režisérovi (to je vtípek pro zasvěcené, ale pro diváka nikoli nezbytná informace).

Celá hra je totiž, kromě zábavně vykroucené frašky ve své podstatě modelovým obrazem boje konformity a nonkonformity, emocionality a rozumu, bezbřehé fantazie a pohodlného modelu spotřebního života, spontaneity a divošství proti civilizačním návykům. Hra sama o sobě má především bavit, rýpnout si do konvenčního myšlení, provokovat, a tím zasít semínko pochybností nad tím, zda životy, které vedeme, jsou ty pravé.

Tvůrčí tým rozhodně nevnucuje názor, který životní postoj je ten správný. Symbolika rakoviny, ale i samotného vejce z titulu ale nenásilně ukazuje, že v životě je (jak se ukazuje v nadsázce v postavě náhle se zjevivšího amerického prezidenta) důležitá nejen image, ale i věci přízemně lidské, o nichž se ve „slušné“" společnosti nemluví.

Herci vesměs vytvářejí postavy zapamatovatelné, jejich komika vzbuzuje na jedné straně smích, ale zároveň jakýsi podvědomý odpor. To je ovšem pro Kolečkovy postavy typické, a režie Tomáše Svobody umí tyto paradoxy zveličit až do obludných rozměrů. Je to, jako bychom nahlédli do kosmetického zvětšovacího zrcadla, což většinou nebývá nejpříjemnější pohled.

autor: Jana Soprová
Spustit audio