Ve všední den i v neděli...

Zaobírá-li knižní výbor básnické sbírky vzniklé během minulého půlstoletí, pak stojí za to chronologicky jimi projít a porovnat je s autorovými životními peripetiemi. Možná právě odtud vyvstane možnost jejich pochopení.

Filosof a spisovatel Egon Bondy se narodil v Praze, v rodině generála Československé armády. Ve sbírce Totální realismus z roku 1950 konstatuje:

"Dnes odpoledne když jsem odjížděl od svého otce
který mě právě vyhodil z domova
smál se uvnitř v tramvaji jeden stařík
a průvodčí škádlil dítě...".

Všednodenní popisnost, do které se ještě vešly tehdejší budovatelské radovánky (Sjezd CSM, Výročí Říjnové revoluce), ale už prosáklo i věcné konstatování způsobů nástupu totalitní moci

...a hladíš ho po hlavě
a neonová reklama dělá blinky blinky
a po ulicích pochodují vojáci
v Ruzyni opět někoho zastřelili...

básník rychle zaměnil za divočejší, surreálnou poetiku. Možná v souhlasu s vlastním životem, jenž také nabíral silně nestandardní obrátky, protože Bondy v roce 1947 přerušil svá středoškolská studia a do roku 1957 - tedy v období nejkrvavějšího pronásledování všech nevhodných a pro socialistické zřízení podvratných "živlů", v době tragického postihování, krutých trestů, včetně těch nejvyšších - dokázal "přežívat" bez stálého pracovního místa. Tehdy vzniká sbírka Trapná poesie, v níž je například řečeno:

Přísloví
Kdo jinému jámu kopá
sám do ní padá
znamená
1) že se člověk stává obětí své vlastní práce
2) že nemáme kopati jam
3) trudný úděl dělníka v kapitalismu.

V roce 1957 složil Egon Bondy maturitu, začal dálkově studovat na FF UK filosofii a psychologii. Oba obory úspěšně absolvoval v roce 1961. O šest let později získal doktorský titul. A poezie té doby? Beatnická, zřejmě nejbásnivější a nejjemnější, kterou kdy tento autor napsal:

Po zemi nocí chodí noci
ve vlasech vlasy vlasem vlají
zdá se mi že se mi sny zdají.
(Básně 1965)

Od roku 1967 byl autor v invalidním důchodu. Stal se "postavičkou" Malé Strany i próz duchovně spřízněného Bohumila Hrabala. Jeho texty zhudebnila skupina The Plastic People Of The Universe:

Mé básně nad českým národem se jako vrány vznášej
U slunců sedím piji dvanáctku kterou nemám rád
jsem tohoto národa Nesmrtelný Kaščej
nikdo mi toto místo nebude schopen brát.

Vymknutá doba zřejmě iniciovala neběžné činy i životy. U Bondyho jako by se kumulovaly - brilantní filosofické myšlení, pochybné společensko - politické názory, nepřizpůsobivost vysokého stupně a následně obvinění z konfidentství s StB. Poslední léta života strávil v Bratislavě. Do pozorného vhledu jako by pronikl stín ublížení. Nebo zpytování svědomí?

Jsou jistě hlubiny lidského trápení
jež na všechny z nás po celý život
- žijeme-li ho se svědomím -
doléhají.
(Ples upírů)

V jednom z nekrologů za Egonem Bondym je řečeno: "Byl neautoritativním otcem invalidních sourozenců, zenovým marxistou, hegeliánským taoistou, přítelem něžných barbarů, neokázalou ikonou undergroundu" (Milan Kozelka). Jinak než v paradoxech zřejmě ani nelze chápat životní projev Egona Bondyho, tedy ani jeho poezii, víc prózu, dokument drsně výmluvný, ale zároveň zpochybňující sám sebe. A v tomto rozměru snad vše bude i čteno a promyšleno - pro porozumění, pro nahlédnutí za usměvavou tvář perfidní doby.

Egon Bondy, Ve všední den i v neděli... Výbor z básnického díla 1950 - 1994, DharmaGaia, Praha 2009, str. 474.