Václav Žůrek, historik specializující se na středověk

Hosté Telefonotéky, na které se můžete těšit.

Císaře Svaté říše římské korunoval papež, kdežto krále arcibiskup nebo biskup. V císařském titulu Karla Velikého a ještě i jeho blízkých následovníků ve funkci se spojovala vrcholná církevní moc se světskou. Postupem doby však mezi oběma mocemi docházelo k soupeření o autoritu a její výkon. Někteří císaři sesazovali papeže, někteří papežové vyhlašovali nad tím či oním císařem církevní klatbu.

Jak si v tomto poměru sil počínal Karel IV.? Zdá se, že dosti pragmaticky: ještě před svou volbou císařem, o niž usiloval z vůle a za mocné diplomatické podpory svého otce Jana Lucemburského v politickém zápasu s Ludvíkem Bavorským, přísežně potvrdil své závazky vůči papežství.

Co však znamenala Svatá říše římská? Co obnášelo být císařem? A jak se Karel IV. s touto úlohou vypořádal, jaký do ní vkládal obsah? Skutečně byl jednou z nejvýznačnějších postav evropských dějin, jak je často slyšet při letošních oslavách 700. výročí jeho narození?

busta Karel IV., sv. Vít |foto: Wikimedia Commons

Nejen na tyto otázky v Telefonotéce odpověděl historik Václav Žůrek z Centra medievistických studií. Sám právě dopisuje životopis Karla IV., ve kterém se zvláště zaměřuje na to, jak Karla viděli jeho současníci a jak se císařův obraz utvářel. Panovníci – nejen středověcí – značně dbali na svůj „image“ u současníků i pro budoucnost.

Karel IV. nebyl v tomto ohledu jiný, spíše se dá říct, že mu velmi záleželo na tom, aby zanechával obraz, jaký si přál: být vnímán jako moudrý král. Letošní oslavy jsou důkazem, že se mu to podařilo, soudí historik.

Čtěte také: Archiv odvysílaných dílů Telefonotéky.