Václav Daněk, básník a překladatel

12. listopad 2015
03510877.jpeg

Básník, překladatel poezie, dlouholetý rozhlasový redaktor, šachista, vášnivý houbař, kdysi nadějný tenor i sprinter, stále význačný člen Umělecké besedy – tím vším je Václav Daněk.

Hosté Telefonotéky, na které se můžete těšit.

Ačkoliv různá nadání, s nimiž roku 1929 přišel na svět, mohla vést dlouhý život Václava Daňka různými směry, zakotvil v roce 1954 jako literární redaktor v tehdejším Československém rozhlase, jehož historii sdílel, spoluutvářel i jí odporoval až do roku 1994.

Za ty čtyři desítky let vytvořil a redigoval spíše tisíce než stovky pořadů z překladů světové poezie, vysílaných na stanici Praha, v šedesátých letech na takzvaném III. programu a později na Vltavě. Vydaly by na produkci velikého nakladatelství. Spolupracoval s nejlepšími českými překladateli a význačnými básníky; těm „nežádoucím“ z nich poskytoval v letech normalizace krytí pod různými jmény, což s pochopitelným rizikem umožňovalo jejich překlady vysílat.

Paradoxně tak vznikla utajovaná básnická překladatelská dílna nejvyšší kvality. S mnoha „svými“ rozhlasovými autory se Václav Daněk osobně přátelil. Za četné jiné uveďme alespoň Josefa Hiršala, Bohumilu Grögerovou či Emanuela Fryntu.

Sám vydal několik desítek knih svých překladů ruské a ukrajinské poezie: Osipa Mandělštama, pozdějšího nositele Nobelovy ceny Josipa Brodského, Daniila Charmse, Sergeje Jesenina… Ve spolupráci s filology překládal i poezii urdskou, perskou, mongolskou a maďarskou. Setkával se s Jevtušenkem, Brodským, Vozněsenským, Okudžavou, jehož písňové texty také převedl do češtiny.

Po roce 1989 založil při stanici Vltava takzvané Audiostudio – studio rozhlasové paměti a slovesného a hudebního experimentu, které svým zaměřením zčásti navazovalo na Experimentální studio z konce šedesátých let. Vedle práce s uměleckými možnostmi rozhlasového zvuku usilovalo především o obnovu a doplnění historické paměti v souladu s obecnou společenskou potřebou, silně pociťovanou v době po změně politických poměrů.

Vlastní poezii Václav Daněk publikuje od 70. let minulého století. Pro jeho básně je často charakteristická ironie, milostná nota inspirovaná vztahem k jeho životní partnerce a spolupracovnici, překladatelce Ludmile Duškové, a zájem o náročné básnické formy.

O svém bohatém životě vyprávěl na stanici Vltava v programové řadě Osudy. Knižní zpracování těchto vzpomínek, které jsou i svědectvím o českém kulturním životě druhé poloviny 20. století, vydalo v roce 2013 vydavatelství Radioservis pod názvem Kam utek Stolkolet. I když některá témata našeho setkání v Telefonotéce se s touto knížkou překryla, ptali jsme se Václava Daňka především na to, co v ní není.

Čtěte také: Archiv odvysílaných dílů Telefonotéky.