V souzvuku slov i obrazů

9. leden 2006

Vltava - výchozí obrázek|foto:Český rozhlas Vltava

Možná, že touto knihou nakladatelství Dokořán zamýšlelo nabídnout vhodný vánoční dárek, možná to měla být jakási milá a příjemná vizitka, ukázka úrovně práce nakladatelského domu a předvedení kvalit autorů, kteří pro něj pracují. Snad záměrem byl jakýsi pozdrav k nadcházejícímu novému roku, nadechnutí a zároveň exemplář z potenciálu, který slibuje nejedno příjemné překvapení. Konec konců, důvody není třeba hledat. Důležité je, že předmětem nabídky je kniha vysoké kvality, příjemného vzhledu, a především naplněná obsahem, inspirativní, promlouvající, s možností potěšit nejeden čtenářův smysl.

Dominantou publikace jsou fotografie Hany Rysové (nar. 1945), provedené v černobílé, protože ta lépe postihuje nějakou hlubší, zamyšlenější stránku světa, protože nerozptyluje barvami ... je více dotyková. Autorka fotografií je zároveň původcem první kapitoly (Vesnice s mrakodrapem na návsi), v níž vzpomíná na své dětství prožité v Dobříši. Zatímco text popisuje utěšenou minulost i posmutnělou přítomnost místa (Je to město ponížené jedněmi lidmi, ale díky jiným lidem povstává. Pomalu a ztuha ...),doprovodné obrazy jsou záznamem reality s pikantní příchutí osobního prožitku.

Obálka knihy Tichý břeh světa|foto: Nakladatelství Dokořán

Po drobném intermezzu druhé kapitoly (Čtenáři lidí) však pero k psaní průvodních textů definitivně přebírá Václav Cílek, člověk, jemuž jsou pojmy krajina, prostor, detail i genius loci až intimně blízké. Vzájemné porozumění obou autorů je již prověřené, neboť H. Rysová je autorkou fotografií ve dvou Cílkových zásadních publikacích vydaných nakladatelstvím Dokořán (Krajiny vnitřní a vnější, druhé doplněné vydání 2005, Makom. Kniha míst, 2004). Obraz i slovo se v knize H. Rysové a V. Cílka stává souzvukem, souzněním, shodou v estetickém projevu. Jako je vyvážené autorství obou tvůrců, stejně rovnoměrná je přítomnost viděného a čteného. Není jasné, ba ani důležité, zda jde o komentované fotografie či ilustrovaný text. Závažná a primární je skutečnost, že je možné vnořit se do publikace a s porozuměním vnímat zhlédnuté a pročtené, přičemž nejde o nějaké oddechové či sentimentální čtení. Kapitoly zachycující industriální devastaci přírody (Industriální zajíc aneb Krajina ve stínu Stalkera) jsou podpořeny obrazy, z nichž vyvěrá empatie do viděného prostoru, do oblastí přírodních i obydlených, z nichž lze odečítat rány, zářezy, stesky a radosti předešlých generací i současných obyvatel. Hovory listí s minulostí, sinusoida času, stejný starý muž ve spletených kořenech olší, vše najednou mluví v zámlkách, torza zpráv podobná mrtvým ptákům, jen slovům není rozumět. ... Kde je původ toho všeho, v jaké propasti časů a skal? Autoři rozehrávají soukromý rozhovor s místy, která je oslovila, a souzněním jejich dialogu vzniká, skrze slovo, vzpomínky, fotografie, citace, intimní výpověď a zároveň kompaktní otevřený obraz.

Knihu Hany Rysové a Václava Cílka je třeba číst a prohlížet s úctou. Ne tak k práci obou autorů, ti si potřebný respekt již dávno zajistili kvalitním dílem. S úctou k zachyceným a popsaným místům, která přes všechna zranění udržují svá dávná tajemství a s laskavou shovívavostí je stále nabízejí nepozorným návštěvníkům s nadějí v setkání na tichém břehu světa.

Hana Rysová, Václav Cílek: Tichý břeh světa. Dokořán, Praha 2005, 160 s.

autor: Milena M. Marešová