V čem po sto letech navazujeme na první republiku?
Slavíme sto let státu, který před 80 lety zanikl a před 25 se definitivně rozpadl i jeho pohrobek. Máme k němu nějakou vazbu nebo je to jenom zase to naše ohlížení se do minulosti jako bylo silné po roce 89? Slováci to možná mají v něčem jednodušší, oni se asi více než my cítí být těmi, kdo si tvoří vlastní stát. My stále navazujeme na těch 100 let. Jaký máme poměr k Československu a co to tu vlastně slavíme?
Martin Groman si pozval do studia filozofa Jana Sokola a Erika Taberyho, šéfredaktora týdeníku Respekt a autora knihy Opuštěná společnost.
Masaryk do štítu své republiky vetknul pojmy jako humanismus, demokracie, evropanství, otevřenou diskusi a především pojem pravdy a pravdivosti. Václav Havel v roce 1993 řekl, že “zcela přirozeně navazujeme na vše cenné, co nám odkázala první československá republika” a jako to, v čem navazujeme vytknul - parlamentní demokracii, ideu právního státu a orientaci na západní liberální demokracii. To je hned několik pojmů, které se v dnešních debatách hodně zpochybňují. Jsou současná léta v tomto už jinde než byla léta devadesátá a to navazování se přetrhlo někde později? Nebo jde o to, že si musíme v debatě zase i ty základní věci, ne kterých stojíme a chceme stát, upevnit a znovu prodiskutovat?
Století české samostatnosti můžeme pojmout jako připomínku zašlých časů a položení věnců nebo jako výzvu prověřit si sami na sobě, jestli jsme dost občany, dost vnitřně svobodnými lidmi a dost demokraty. Masaryk a další kladni pře společnost úkoly a cíle, kterých měla dosahovat. Dnes se zdá, že to byla konstrukce a nutit společnost, aby obhajovala svou existenci a důvod k existenci, co dáváme světu nebo Evropě, je nadsazené a nerealistické. A také jsme dnes dál, než před sto lety v tom, že samotná existence státu je zaručená a nikdo ji nezpochybňuje. Stačí nám to ale k tomu, abychom byli opravdu suverénní společnost?
Nejposlouchanější
-
Thomas Bernhard: Prezident. Nekonečná samomluva mocných
-
Jacques Cazotte: Zamilovaný ďábel. Ivan Trojan jako šlechtic, který si zahrává s temnými silami
-
Osudy Miroslava Donutila. Rozhlasové vzpomínky divadelního, filmového a televizního herce
-
Jezero. Syrovou, apokalyptickou prózu Bianky Bellové čte Petra Špalková
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
